Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Znáte to, scéna jako z grotesky: přijdou hosté a najednou se nic nedaří, jak by mělo. Z příborníku začne vypadávat neumyté nádobí, které jste tam na poslední chvíli narychlo naskládali, ze skříně vylétne hejno molů, pohovce se ulomí noha a když si host nedejbože potřebuje umýt ruce, v koupelně se vytrhne vodovodní baterie nebo upadne bojler. Nic z toho ale nestačí k přiblížení nehody, která tento týden postihla českou justici v cause Čunek – jedinou přijatelnou paralelou je snad situace, kdy se zpoza dveří, za nimiž hostitel předstíral existenci svátečního pokoje, ozve zabučení, pak se objeví hlava s rohy a bytem se počne linout odér chlévské mrvy.

Ostuda, kterou senát Vrchního soudu v Praze za předsednictví Naděždy Žákové utrpěl, když rozhodl, že "justiční mafii" nesmí soudit Vojtěch Cepl ml., je vskutku fenomenální. Vrchní soud svým rozhodnutím překonal vše, co bylo užaslé veřejnosti v této mýdlové opeře dosud naservírováno – a nebylo toho málo.

Podezřelý byl už samotný počátek vyšetřování. Připomeňme, že jím byl pověřen stejný tým, který se předtím blýskl nedůvodným trestním stíháním důstojníka BIS Vladimíra Hučína a jehož členové, místo aby byli za svůj výkon odměněni pochvalnou zmínkou v učebnicích trestního práva, kapitola Trestné činy veřejných činitelů, a dlouhodobým pobytem v místě se zamřížovaným výhledem do krajiny, byli v intencích české spravedlnosti povýšeni a "nasazeni" na další citlivý případ. [Pozn.: Kursivou vyznačená část neprošla v Lidových novinách redakční censurou.]

Další peripetie Čunkovy aféry jsou všeobecně známy, proto jen stručně: řešení faux pas "dvojitým odpíchnutým salichovem", kdy jedna nezákonnost byla napravována nezákonností další, ostrá mediální kritika tohoto zasahování do nezávislosti vyšetřovacích orgánů, proslulý výrok Marie Benešové o zákulisních machinacích a justiční mafii a nakonec žaloba sedmi hlav řečené justiční mafie na M. Benešovou, již – s výjimkou jednoho žalobce – soudce Krajského soudu v Praze Vojtěch Cepl ml. zamítl, když dospěl k závěru, že slova stínové ministryně spravedlnosti nebyla právě vhodná, rozhodně však jsou natolik dobře podložena prokázaným jednáním žalobců, že o omluvě nemůže být řeči.

Ceplův rozsudek, jemuž předcházelo velmi zevrubné dokazování, je dobře a přesvědčivě odůvodněn: namísto úmorných rekapitulací a mlácení prázdné slámy, jimiž jsou české rozsudky typické, soudce vysvětlil, kterým z provedených důkazů uvěřil a proč, jaké závěry si z nich udělal a proč se v případě šesti žalobců rozhodl žalobě nevyhovět. Celé to navíc bylo doprovázeno maximální otevřeností a veřejností celého řízení, včetně přímých přenosů z jednání. "Kdybych to byl býval věděl, tak by jsem sem nechodil!", museli si říkat žalobci, kteří od krajského soudu odešli, obrazně řečeno, s ostudou ne na kabát, ale na celý šatník.

Justiční mafie nyní vrací úder: je těžko uvěřit, že usnesení vrchního soudu je vůbec míněno jako pokus o hledání spravedlnosti a nikoli jako otevřený akt instanční šikany.

Rozhodnutí převrací naruby zásady procesního práva, když bere soudci právo rozhodovat o tom, které důkazy provede, a princip koncentrace řízení vykládá v příkrém rozporu s jeho účelem, jímž je zrychlení a zefektivnění řízení. Naprosto bezprecedentní je výrok o odnětí věci zákonnému soudci: porušuje se jím ústavně zakotvené právo a navíc se řízení vrací do bodu nula, neboť nový soudce bude muset veškeré dokazování zopakovat a mimo jiné znovu vyslechnout navržené svědky. Chyby v řízení v žádném případě nebyly toho druhu, aby odůvodňovaly odvolání soudce: to je opatření vyhrazené pro vůbec nejtěžší excesy a v praxi se s ním lze setkat jen naprosto výjimečně, navíc nikdy v případě prvního zrušovacího rozhodnutí.

Není to první a zřejmě ani poslední případ, kdy pražský vrchní soud odbornou i laickou veřejnost šokoval. O osobnostním senátu, který se v Čunkově cause tak horlivě angažoval, a o vpravdě strašidelné úrovni jeho rozhodování kolují mezi advokáty nesčetné "městské legendy", mimo jiné o tom, že některé jeho členky získaly právnické vzdělání v rychlokursu pro dělnické kádry a tyto nedostatky později kompenzovaly loajalitou ke komunistické straně, o jejíž legitimaci svou kariéru opřely.

Usnesením vrchního soudu spor fakticky končí: žalobci by klidně mohli vzít svou žalobu zpět – o tom, že jsou součástí justiční mafie, která dokáže ze zákulisí ovlivnit libovolnou causu, nás přesvědčili způsobem, na němž nic nezmění ani omluva zvící Karlštejna.

Otázkou je, co s justicí, která nám tuhle trapnou frašku předvedla. Nedozrál po letech ujišťování, že situace v resortu spravedlnosti sice není optimální, ale pomalu se zlepšuje, a hlavně nesmíme sáhnout na posvátnou krávu soudcovské nezávislosti, přece jen čas k radikálnějšímu systémovému řešení?

Tomáš Pecina (Psáno pro Lidové noviny, vychází 12. 3. 2009; z důvodu zachování authenticity je ponechána původní vulgární orthografie)