Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Kořeny marxismu

Populační výbuch venkova způsobený začátkem devatenáctého století novými hygienickými a zdravotnickými podmínkami se nasměroval do měst a dal vzniknout průmyslové revoluci, která se opírala většinou o velmi levnou pracovní sílu přistěhovalců. Lidé zvyklí dříve sousedské solidaritě a určité péči feudálů a církve se najednou ocitli v odlidštěném prostředí měst bez sociálního zázemí. Jejich velké množství dovolovalo podnikatelům snižovat mzdy a využívat špatné materiální situace lidí. Nelze se divit aktivitám, které se snažily úděl těchto lidí zlepšit.

Aktivity byly v určité shodě se základy křesťanství, nicméně se od církve a křesťanských dokumentů začaly odlišovat. Jeden z důvodů odklonu od křesťanství byl, že církev, dříve schopná řešit naléhavé sociální problémy, už v tomto obrovském přívalu bídy a nových výzev selhávala svými prostředky i radami. Řešení mohla být pouze v materiální oblasti: Kolonizace neosídlených míst světa, zvyšování produktivity práce, zvyšování zemědělských výnosů. Země, které mohly uplatňovat kolonizaci, na tom byly lépe, proto největší tenze nevznikaly v Anglii a ve Španělsku, ale ve Francii a především v Německu. Dá se předpokládat, že proto marxismus vznikl právě tam.
Marxova ideologie přesahovala svým filozofickým obsahem přímé řešení sociálních problémů, šla dále, snažila se vytvořit "věšteckou" ideologii založenou na předchozí Hegelově teorii dialektiky. Podle toho nebyla špatná jen současná situace, ale celý systém, celý civilizační základ, což bylo přehnané a nepravdivé. Můžeme se dnes dohadovat o tom, v čem se Marx mýlil, ale to není důležité. Jisté je, že použil z křesťanství pouze humanitní fundament, jakousi skreslenou, selektivní "lásku k bližnímu"; ostatní zavrhl. To nebylo náhodné. Řešení krize bylo opravdu materiální povahy, duchovní oblast se zdála zbytečná a také praxe ukazovala, že neúčinná. A tak se křesťanský pocit solidarity a násilné řešení materiálního charakteru staly fundamenty nového náboženství – marxistické ideologie.

Marx si byl dobře vědom oněch tří pilířů řešení a zároveň možná více než jiní i samotného fundamentu bídy – nadbytku lidí nad zdroji slušné obživy. Když vyslovil rovnost ženy s mužem, dobře věděl, že tím řeší zároveň dva problémy: produktivitu a snížení natality. Jako vzor mohl vidět vývoj ve Francii, kde po francouzské revoluci dostala žena jistá práva, kterých využívala částečně k tomu, aby se zbavila zátěže dětí. Francie potom měla nedostatek lidí ke kolonizaci zámořských území, které neubránila proti konkurentům, hlavně proti Anglii, ve které konzervativní poměry plodily populační záplavy směřující do Ameriky a dalších míst světa.

Revizionisté

Nicméně vývoj nedával zapravdu Marxovi, demokratické poměry umožňovaly, aby se dělníci zúčastnili na řízení státu, ony tři pilíře řešení bídy se naplňovaly ekonomickým úspěchem kapitalismu a následovníci Marxe revidovali. Tak se hnutí rozštěpilo a můžeme říci, že revizionisté se vydali na cestu sociální demokracie a spěli k neomarxismu, tedy k teorii vycházející esenciálně z Marxe, pokud se týká jeho cílů, to znamená uskutečnění beztřídní společnosti rovných lidí, nikoliv ovšem co do metod, to znamená, že se vzdali násilného převzetí moci a revoluce. Metody potom měly být demokratické a zcela přizpůsobené liberální společnosti.
To nejsou jen dnešní sociální demokraté, ale mnoho intelektuálských sdružení a hnutí, všechna pacifistická, feministická, multikulturalistická a emancipační hnutí založená na rovnosti všeho, nejen tedy na občanské rovnosti a rovnosti příležitostí, ale hlásající rovnost jedinců jen na základě jejich existence a rovnost jejich produktů (tedy i rovnost kultur a smazávání odchylek mezi jedinci). Na to navazují esenciálně jinak orientovaná, nicméně neomarxismem svedená hnutí, třeba někteří ekologové. Je to dáno tím, že liberálové byli k tomuto vývoji tolerantní, protože neomezoval svobodu, viděli jej jako kompromis s totalitním marxismem, prostě menší zlo. Konzervativci nebyli schopni vytvořit proti tomuto proudu nějakou smysluplnou teorii, která by řešila problémy a byla v souladu s potřebami doby. Poslední tradiční konzervativní normy padly v "revoluci mladých" v šedesátých letech, levicoví intelektuálové nastoupili "pochod institucemi" za získání politické moci a ideologické převahy. Od té doby neomarxismus vládne zvláště v západní Evropě, v USA má zhruba polovinu příznivců. Politika EU je striktně neomarxistická, zatímco v USA se vlády střídají s liberálně-konzervativními.

Cílů marxismu se dosahuje demokratickými metodami ve svobodné společnosti, neomarxismus se vzdal dočasně boje o materiální rovnost a vyloučil omezování svobody, protože obojí bylo kontraproduktivní ve vytváření hospodářského pokroku. Jejich cílem je dosažení komunismu kapitalistickými metodami, tedy vytvoření ekonomického základu komunismu vysokou produktivitou zajišťovanou volným trhem a všemi atributy kapitalismu. Jakmile bude určitá ekonomická základna, je možno nastolit materiálně saturovaný režim a komunistickou rovnost všeho se vším. Jak už jsem mnohokrát dokázal, je tento cíl koncem civilizace, protože lidé nebudou mít čeho dosahovat, stanou se zvířátky v kleci, ztratí vůli k životu a následně i nezájem o reprodukci lidského rodu. Tento cíl lze nazvat ďábelským plánem na zničení lidstva výměnou za pozemské blaho. Nositelem tohoto cíle je bohužel dnešní evropská civilizace a nedivím se fundamentálním muslimům, že ji považují za ďáblovo dílo.

Marxův cíl, snížení natality zaměstnaností žen a jejich rovnými právy s muži se dostavil a výsledky vlády neomarxistů se projevují hlavně v propadu natality národů, které se tomuto ideovému režimu přizpůsobily. Jenže nežijeme v Marxově době, natalita je už tak nízká, že ohrožuje samotnou existenci národů. To možná budí rozpaky, ale nikterak nebere neomarxistům jejich iniciativu. Nakonec, tak jako mnoho jiných konstruktivistických projektů, i neomarxismus vlastně ničí svojí činností svoje cíle. Nedostatkem mladých lidí vznikají sociální problémy, snižuje se produktivita států a materiální základna budoucího komunismu dostává závažné trhliny. Dále je tu i dekadence psychosomatická, zvyšování nemocnosti mladých lidí moderním způsobem života ve znečištěném prostředí bez manuální práce. Zdá se, že ďábelské dílo končící zánikem evropských etnik se dovrší před vznikem komunismu. Přijdou etnika zdravá a konzervativně založená, nejspíše muslimové, neomarxismus zanikne se zánikem evropské civilizace. Tento proces je zdárně nastartován.

Totalitní komunismus

Esenciální proud marxismu, který můžeme nazvat bolševismem, byl ubohým násilnickým pokusem naplnit Marxovy ideály shora, tedy politickým konstruktivismem. Jeho vláda nevznikla vzpourou proletariátu, jak věštil Marx, ale ovládnutím velmoci zvané Rusko hordou dobrodruhů vedených Leninem. Na začátku stálo zničení veškeré staré struktury a postupnou likvidací majetkových poměrů střední třídy zároveň s téměř většinovou její fyzickou likvidací. Úspěšnost umožnila bídná situace lidí za první světové války a chyby předchozího režimu. Na této půdě potom byla možnost vyzkoušet marxistické ideály bez omezení. Jak známo, na tyto konstruktivistické nesmysly doplatily miliony lidí životem.

Časem ovšem samotná garnitura musela ustoupit od některých fundamentů, protože vládnutí prostě má svoje zákonitosti a úplně nepřirozené nesmysly prostě nelze vykonat, pokud má být režim udržitelný. Poté, co se režim zabydlel, chtěl zachovat stát a svoji vládu, musel se vrátit k rodině. Proto byly regulovány potraty, rozvody se považovaly za morální poklesek a v pragmatičtějších dobách se dokonce podporovala stavba rodinných domků a družstevních bytů. Rodina, sice váhavě, byla chráněna. Největší zhoubný důsledek marxismu se konal jen omezeně a proti zhoubnému pochodu západního neomarxismu byl totalitní komunismus zodpovědnější za stát a budoucnost národa, se kterým byl svázán a který živil jeho vládnoucí kamarilu.

Totalitní komunismus byl viditelným zlem, jasným příkladem jak se věci dělat nemají, pohádkovým příběhem o zlém draku a jeho konci, který učinil statečný princ. Režim takto diskreditovaný jen omezeně může být obhajován a návrat je vyžadován jen zbloudilci. Nebudu zde vysvětlovat pád tohoto režimu, to jsem učinil jinde, ale jen zdůrazním, že na něm měly podíl příklady západního světa, tedy i úspěchy neomarxismu. Neomarxisté se postavili za svobodnou společnost, proti totalitám a odsoudili svoje esenciální bratry. Zapojili se do budování svobodných společností na Východě a hned zde obsadili významná místa. Přetáhli na svoji stranu většinu garnitury starého režimu a obsadili, po západním vzoru, většinu míst na univerzitách. Ideově se většina aktivistů starého režimu ztotožnila s neomarxismem. Tento obrat dodnes některé lidi mate, protože s neomarxismem se zároveň identifikují i někteří odpůrci totalitního marxismu.

Potřeba nově definovaného konzervatismu

Proti neomarxismu nestojí žádná ideově významná síla, která by dokázala rovnostářské teorie vyvrátit. Novodobý liberalismus je teorií redukovanou jen na podporu trhu a materiálně orientovanou silou. Navíc zapadá do vizí současného neomarxismu, protože ten zatím volný trh toleruje a dokonce v zájmu dosažení vysokého ekonomického standardu podporuje. Kromě občasných hádek o výši přerozdělování si liberálové a neomarxisté v cestě nestojí, i když se někdy stane, že některý liberál se "konzervativně" vzbouří (viz ODS při schvalování antidiskriminačního zákona). Tím v podstatě, vyjma několika jednotlivců, nestojí neomarxismu v cestě vůbec nic, kromě občasné vzpoury tradičních hodnot ještě někde v koutku mysli zachovaných výchovou, obvykle těžko racionálně vysvětlitelných a formulovatelných do nějaké smysluplné teorie. Přitom si myslím, že tato vzpoura je kupodivu pravděpodobnější na Východě (viz Polsko) než na Západě Evropy, kde neomarxismus již trvá delší dobu. Některé rozdíly ve smýšlení jsou dány diskreditací totalitního marxismus na Východě a lidé mají k neomarxistickým názorům větší odpor než na Západě, kde lidé tyto názory považují za součást svojí civilizace, hrdě za ně bojují a obhajují je i proti jiným civilizacím. Odpor k neomarxismu se obvykle označuje jako xenofobie, nacionalismus, sexismus a netolerance, případně se přičítá náboženskému fundamentalismu a ze Západu se otcovsky vyčítá "hloupým a zaostalým" lidem na Východě. Tímto si neomarxisté získávají na svoji stranu nezanedbatelnou část veřejnosti, která má omezený rozhled o záporných důsledcích marxistických idejí. Poklonkování Západu potom nese v sobě nutně též nekritické přijímání neomarxismu (příkladem budiž bývalý prezident Havel).

Bohužel i američtí neokonzervativci, kteří prosazují svobodu člověka a lidská práva, táhnou za sebou celou káru neomarxismu jako součást civilizace, kterou nabízí jako vzor. Je to především neomarxismus, který všechny emancipační snahy diskredituje. Někteří muslimové by jistě rádi přijali hodnoty západní civilizace, pokud by neviděli zhoubné důsledky: Nemorálnost, rozkrádání, vymírání populace, individuální sobectví, bezvýchodnost sociálního systému při propadu porodnosti apod. To nejsou okrajové jevy, ale týkají se samotné existence civilizace. Kdo se bude připojovat k civilizaci, která předvádí své nemorálnosti a kráčí k zániku? Nejsou potom ideje takové civilizace odmítnutelné en-block? Kdo bude rozeznávat, co z toho je neomarxismus a co liberální hlásání svobody a lidských práv? Co z tohoto eklektického konglomerátu idejí civilizaci ničí a co je oproti tomu historickým poselstvím, které civilizaci nad jiné pozvedlo k pokroku?

Jen konzervatismus je schopen se postavit civilizační zhoubě. Jen konzervatismus má fundamentální ideje zavazující zabývat se budoucností a zodpovědné za společnost, jenom je potřeba je rozpracovat do praxe. Vidím zcela zřetelně jak konzervativci se snaží o nějakou praxi bez konkretizující teorie. Chybí spojení obecných principů s praxí, tedy vytvoření smysluplných, pochopitelných a realizovatelných programů, něčeho mezi mlhavým ideálem a konkrétní akcí. Zde se činnost rozpadá na dva směry, které jsou předem odsouzeny k neúspěchu:

1. Obecné teoretizování bez praktického výstupu. To je především neustálé omílání nedostatků stávajícího paradigmatu a plané moralizování.

2. Eklektická konkrétní řešení bez jednotící myšlenky (obvykle na základě momentálních psychologických a materiálních tlaků), spíše jen obecně pravicového (obvykle spíše liberálního) charakteru, nepostihující neomarxistické produkty principiálně a komplexně.

Vlastimil Podracký, 12.3.2010