Celou tuto knížku si můžete stáhnout ZDE
Motto" "Vezmi závist, sestru nenávisti, přidej odpor ke každé jinakosti, okořeň méněcenností z pohodlné či záměrné nevědomosti a neschopnosti, opiš si od Lenina, který – aby to mělo ten správný říz – k tomu přimyslí, že nejlepší a nejbezohlednější je nenávist hladová a že jediné, co je lepší než třídní boj, je třídní válka, a máš před sebou definici komunismu."
[Karel Pecka, citován dle Stránský, J. Komunismus po česku. Respekt Publishing: Praha, 2008, str. 15.]
Málokterý obor byl komunistickým režimem tak postižen jako právnická profese. Už právní vzdělání bylo povoleno jen vyvoleným a prověřeným. Komunisté měli pod kontrolou i výuku a rozhodovali o rozmístění absolventů. Přednost měli věrní, především členové komunistické strany. Právě vychází kniha "Komunistické právo v Československu", která názorně ukazuje, že právo v minulém režimu bylo ve skutečnosti bezprávím. Přinášíme rozhovor s Vojtěchem Šimíčkem, jedním z editorů obsáhlé publikace.
Co Vás při práci na knize nejvíc překvapilo?
VŠ: Za nejdůležitější považuji zjištění, že komunistické právo je založeno z gruntu na špatných základech. Jinak se sice toto právo projevovalo v padesátých a jinak v šedesátých, sedmdesátých či osmdesátých letech, ale společný základ toho práva byl vždy stejný.
Tedy žádný vývoj k lepšímu od brutálních padesátých let?
VŠ: To právo fungovalo prostě v různé době různě. Později nepotřebovalo tak drastické "mobilizační" metody jako v padesátých letech, ale jeho podstata byla stále stejná. A ta podstata znamenala upřednostnění takzvané celospolečenské vůle před jedincem, potlačení individuálních zájmů před jakýmisi imaginárními a často i zcela perverzními zájmy kolektivními. Znamenala omezování osobních svobod, potlačování lidských práv, kolektivismus. Tedy nadřazování obecné vůle nad vůli jedince a donucení tohoto jedince, aby tuto "společnou" vůli přijal. Kniha tuto situaci označuje za "rovnost v otroctví".
Netýkalo se to ale především trestního práva?
VŠ: Právě že ne a v tom je kniha důležitá. Vůdčí idea komunistického práva totiž prostupovala celý právní řád. Komunistické právo nejde spojovat jen s trestním právem a represí. Nejde jen o procesy v padesátých letech, jde také o likvidaci soukromého vlastnictví, kolektivizaci, popření občanské společnosti, brutální potlačování církví a náboženských společností a tak dále. Dnes se velice zapomíná, že komunistické právo nerespektovalo ani ta hesla, která by měl mít režim ve svém štítu: tedy například rovnost a sociální spravedlnost.
Můžete uvést nějaký příklad?
VŠ: Existovaly směrnice, podle kterých měli dlouholetí funkcionáři komunistické strany nárok na vyšší důchod než "obyčejní" lidé. Podobně komunistické právo odmítalo chápat manželství jako smluvní vztah. Od toho se odvíjela řada důsledků, například nebylo snadné manželský svazek zrušit bez zkoumání příčin, ani při souhlasu obou manželů. Rodina totiž byla prezentována jako základní jednotka lidově demokratického zřízení. Kniha připomíná, že komunistické právo bylo nástrojem totalitní diktatury, nikoliv "jen" autoritářského státu. To konkrétně znamená, že stát měl snahu zasahovat i do té vskutku nejintimnější soukromé sféry jedince. Nestačilo mu trestat otevřené odpůrce režimu, jak pravidelně činí například vojenské diktatury, nýbrž snažil se každého doslova pohltit, zapojit ho do budování komunistického systému.
Byl tedy právní systém pokřivený víc, než by se nám na první pohled zdálo?
VŠ: Ano, tato kniha by měla vystavit stopku všem, kteří se slzou v oku vzpomínají na právo v komunistickém režimu. Všem, kteří říkají, že sice nebyla zaručena svoboda pohybu, nebylo možné zakládat politické strany, ale na straně druhé se stát staral o rodiny s dětmi a existovalo právo na práci, a že kdybychom s cinkáním klíčů ještě pár let počkali, měli bychom se vlastně všichni celkem fajn. Výsledkem této knihy je poznání, že byl vadný samotný myšlenkový základ práva, nejen jeho některé konkrétní projevy. Tento systém byl proto nereformovatelný a není sebemenšího důvodu uvažovat o návratu k němu.
Přesto jsme se po roce 1989 rozhodli pro právní kontinuitu...
VŠ: Nebylo jiné cesty. Nebylo možné v roce 1990 říci, že najednou neplatí žádné právo. Z pragmatických důvodů byla zvolena formální právní kontinuita. K tomu je však nutno ihned dodat, že k této otázce se vyslovil velmi zásadním a přesným způsobem Ústavní soud, který při hodnocení zákona o protiprávnosti komunistického režimu zdůraznil, že převzaté právní normy musí být naplněny zcela novými hodnotami, novým demokratickým obsahem a takto musí být v praxi i vykládány.
Justici stále mnoho lidí nedůvěřuje. Souvisí to právě i s touto komunistickou minulostí?
VŠ: Není to jen problém justice, ale celé právnické profese. Právnické vzdělání totiž za minulého režimu bylo určeno jen pro prověřené uchazeče. Deformace tak byla dána již počátečním výběrem zájemců, následným obsahem právnického studia a konečně i způsobem rozmístění absolventů. Zajímavější místa byla samozřejmě určena pro ty angažované, zejména pro členy KSČ.
Také se soudcům vytýká právní pozitivismus, tedy doslovné uplatňování zákonů...
VŠ: Ano, v sedmdesátých letech, kdy už bylo komunistické právo stabilizované, převládl právní pozitivismus nebo přesněji řečeno spíše formalismus. I ti právníci, kteří chtěli svou práci dělat dobře a rozhodovat spravedlivě, využívali tohoto formalismu, aby se schovali za přesné znění paragrafů. To vše vedlo k tomu, že po roce 1990 právní formalismus převažoval. A například přímá aplikace ústavy, využívání srovnávacích poznatků ze zahraničí, práce s judikaturou nebo rozhodování v duchu demokratických hodnot právního státu, to zde úplně chybělo.
Do jaké míry může tato neradostná minulost ovlivňovat současnou právní profesi?
VŠ: Těžko odhadnout. Už je dvacet let po Listopadu a nevidím rád, když se vše svádí na minulost. Chci však od sebe oddělit dvě roviny právnické profese: znalostní a osobnostní. U té první je dobrou zprávou, že každý rok přibude až dva tisíce nových právníků, kteří jsou skvěle jazykově vybaveni, často studovali v zahraničí a jen na nich závisí, jak kvalitní vzdělání získají. Jako problém však vidím druhou složku profese právníků, tu osobnostní. Tady vznikla přetržka čtyřiceti let ve výchově. Zoufale nám chybí dvě generace právníků, od kterých by mohli mladí právníci čerpat nejen dovednostní znalosti, nýbrž zejména životní postoje. Generace, která zažila demokratické poměry a mohla by si vychovat své nástupce, se bohužel roku 1990 nedožila nebo již neměla dost sil, zdraví a životní energie. Takže všechny rozhodující právnické profese, zejména na vysokých školách, obsadila velmi nešťastná generace, která celý svůj dosavadní produktivní život prožila v komunismu. Samozřejmě je za to neodsuzuji, nebylo by to korektní, protože za to nemohou. Ale osobnosti, jako byl soudce Ústavního soudu Vladimír Čermák nebo jeho kolega Antonín Procházka, zoufale chybějí.
Kdo je Vojtěch Šimíček:
V současné době působí jako soudce Nejvyššího správního soudu a vyučuje na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Je jedním z editorů knihy Komunistické právo v Československu. "Dva a půl roku trvalo, než se podařilo dát knihu dohromady," říká. Kniha je vůbec prvním obsáhlým "účtováním" s komunistickou minulostí v oblasti právní vědy.
Kdo se na knize podílel:
Knihu zpracovávali tři editoři. Vedle Šimíčka ještě Michal Bobek z Evropského univerzitního institutu ve Florencii a Pavel Molek z Masarykovy univerzity v Brně. Na otázku, nakolik se podařilo odstřihnout od totalitní minulosti v oblasti práva, odpovídá celkem 29 předních odborníků. Jedním z těch, kteří přispěli do knihy, je současný ombudsman, někdejší soudce, ministr a advokát Otakar Motejl. Vedle něj se na publikaci podílela například současná místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová či bývalá disidentka Anna Šabatová.
Luděk Navara, MF DNES 30.7.2009
Diskuse:
Do jaké míry může tato
Do jaké míry může tato neradostná minulost ovlivňovat současnou právní profesi?
VŠ: Těžko odhadnout. Už je dvacet let po Listopadu a nevidím rád, když se vše svádí na minulost. Chci však od sebe oddělit dvě roviny právnické profese: znalostní a osobnostní. U té první je dobrou zprávou, že každý rok přibude až dva pass4sure 1z0-053 tisíce nových právníků, kteří jsou skvěle jazykově vybaveni, často studovali v zahraničí a jen na nich závisí, jak kvalitní vzdělání získají. pass4sure NS0-163 Jako problém však vidím druhou složku profese právníků, tu osobnostní. Tady vznikla přetržka čtyřiceti let ve výchově. Zoufale nám chybí dvě generace právníků, od kterých by mohli mladí právníci čerpat nejen dovednostní znalosti, nýbrž zejména životní postoje. Generace, která zažila demokratické poměry a mohla by si vychovat své nástupce, se bohužel roku 1990 nedožila nebo již neměla dost sil, zdraví a životní energie. Takže všechny rozhodující právnické profese, zejména na vysokých školách, obsadila velmi nešťastná generace, která celý svůj dosavadní produktivní život prožila v komunismu. pass4sure 646-046 Samozřejmě je za to neodsuzuji, nebylo by to korektní, protože za to nemohou. Ale osobnosti, jako byl soudce Ústavního soudu Vladimír Čermák nebo jeho kolega Antonín Procházka, zoufale chybějí.pass4sure NS0-153
Od Anonym v Čt, 2010-08-19 07:40
Diskuse k tomuto tématu už byla uzavřena.
