Navigace |
Senát pod vedením ČSSD stáhl pravicový zákon o třetím odbojiKonečná podoba ocenění účastníkům třetího-protikomunistického odboje, [Celou zprávu ČTK si přečtěte ZDE 9.12.2010] Czech CSSD-led Senate withdraws bill on third resistance Full text of the ČTK article is HERE 9.12.2010] Spor o protikomunistický odboj Vládní koalice si dala do svého programu závazek, že prosadí zákon o protikomunistickém odboji. Ten by měl ocenit lidi, kteří aktivně vystupovali proti komunistickému režimu. Příslušná právní norma prošla horní parlamentní komorou a zamířila do sněmovny. Mezitím došlo ke změně rozložení sil v Senátu ve prospěch levice a k rozhodnutí stáhnout příslušný návrh zpět. Sociální demokraté to zdůvodňují tím, že návrh zákona je mimořádně nekvalitní. Pokud by to byl jediný důvod, pak by šlo pouze o nepříjemné zdržení. Hlavně kvůli tomu, že lidé, kterých by se zákon měl týkat stárnou a za několik let by se mohlo stát, že podobná norma by byla pouhou proklamací, která by se netýkala konkrétních jedinců. Zároveň by to byla špatná vizitka pro skupinu pravicových senátorů, která příslušný zákon během zhruba tří let zpracovala, do horní parlamentní komory předložila a zároveň ho prosadila. To, že ve stejném znění hodlají návrh znovu podat poslanci za ODS, vypovídá buďto o tom, že kritika kvality normy je pouze zástěrkou, nebo že v rozjitřené atmosféře jde chladný rozum stranou. Rozložení sil v obou parlamentních komorách dává koalici šanci zákon o protikomunistickém odboji i přes případné senátní veto prosadit. Pokud tedy představitelé občanských demokratů, Věcí veřejných a TOP 09 skutečně chtějí, pak se Česká republika dočká zmiňované právní normy. Potom by se účastníci protikomunistického odboje mohli dočkat toho, že by jim například byly vymazány tresty z doby totalitního režimu, které zatím nebyly zahlazeny. Tito lidé by rovněž měli získat statut válečných veteránů a z toho plynoucí výhody. V této souvislosti je nutné dodat, že lidem perzekuovaným komunistickým režimem bylo různými způsoby kompenzováno utrpení, které jim bylo způsobeno. Pochopitelně nic nemůže nahradit léta strávená v kriminálech, podlomené zdraví, zničené profesní kariéry, rozvrácené rodiny a podobně. Pro řadu takovýchto lidí je rovněž velmi důležité cítit, že proti totalitnímu režimu nevystupovali zbytečně a že si jich společnost váží. To lze vyjadřovat nejrůznějším způsobem včetně zákonů typu o protikomunistickém odboji. Jak už to při relativně krátkém odstupu od historických událostí bývá, jen obtížně se hledá shoda na tom, jakým způsobem vůbec protikomunistický odboj a odpor definovat. Celá řada lidí se totiž mezi nepřáteli komunistického režimu ocitla zjednodušeně řečeno řízením osudu. Totalitní systém se jich bál například kvůli jejich inteligenci, náboženskému vyznání, svobodomyslnosti, dodržování určitých mravních zásad nebo kvůli tomu, že byli přirozenou autoritou pro širší okolí. Nemuseli tudíž aktivně vystupovat proti režimu, přesto se mohli ocitnout ve vězení, přijít o práci, nebo byli násilně vystěhováni z místa, kde jejich rodina měla pevně zapuštěné kořeny. Existovali samozřejmě i lidé, kteří proti režimu aktivně vystupovali a v některých případech i se zbraní v ruce. Historici proto upozorňují na to, že jednotlivé lidské osudy byly natolik unikátní, že je nelze jednoduše a obecněji charakterizovat pro účely příslušného zákona. Z toho je zřejmé, že by při určování toho, kdo byl skutečným odbojářem, kdo účastníkem odporu a kdo by nespadal ani do jedné kategorie, mohlo docházet k nejrůznějším křivdám. V neposlední řadě nelze pominout, že celá řada lidí, kteří aktivně vystupovali proti režimu, by asi nestála o to, žádat na příslušné instituci o vydání příslušného osvědčení. Třeba kvůli tomu, že by nechtěli být vydáni do rukou úředníka, který by určitým způsobem bez znalosti širších okolností mohl rozhodnout o jejich míře odboje či odporu. Zkrátka navrhovaný zákon o protikomunistickém odboji naráží na celou řadu nejasností. Buďto je autoři příslušné normy podcenili, nebo jde o problém natolik složitý, že hodnocení historie nelze v mezích zákona vymezit tak, aby postihlo všechny individuální osudy. Bez ohledu na to by měla společnost včetně politiků dávat jasně a opakovaně najevo, že si váží všech lidí, kteří proti totalitě nejrůznějším způsobem vystupovali. Z polemiky vyvolané stažením zákona o protikomunistickém odboji to tak zrovna nepůsobí. Petr Hartman ČRo 9.12.2010 Anketa iDnes.cz Je potřeba zákon o protikomunistickém odboji? (22.12.2010 5:10) Pravdu je třeba neustále připomínat 1. odboj: Proti rakousko-uherské monarchii v letech 1914-1918 Od února 1948 do listopadu 1989 za činnost ve 3. odboji: • bylo odsouzeno k vysokým trestům na 262.000 osob Charakteristika a hlavní směry třetího odboje V úterý 13. listopadu 2007 vystoupil na semináři Třetí — protikomunistický — odboj, který se konal v Senátu Parlamentu České republiky, také pplk. PhDr. Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu Praha. Vážený pane místopředsedo, vážené senátorky a senátoři, dámy a pánové, milí přítomní, dostalo se mi té cti, abych zde vystoupil s referátem, jež by měl alespoň v hrubých obrysech postihnout hlavní směry třetího odboje. Dovolte mi prosím, abych své vystoupení zahájil pravděpodobně poněkud kacířskou otázkou, s níž se však mezi studenty a mladými zájemci o historii, ale i lidmi mé generace občas setkávám: Existoval vůbec třetí odboj? Vím, že by stačilo říci, ano, existoval a uvést řadu jmen konkrétních hrdinů, i těch či oněch akcí které uskutečnili, ale nedá mi to, abych na místo toho neprovedl malé srovnání. Jistě mi dáte za pravdu, že se pravděpodobně nenajde nikdo, kdo by zpochybňoval existenci druhého — protinacistického — odboje. Z čeho tento odboj sestával? Můžeme říci, že se (velice zjednodušeně) organizačně dělil na odboj zahraniční a odboj domácí, jež však spojoval jasný cíl — porážka nacismu a znovuobnovení československé státnosti. Z politiků a vojáků, kteří odešli za hranice se postupně vytvořila jak exilová reprezentace státu, která se nakonec přetvořila ve vládu republiky, tak armáda, jež bojovala po boku spojenců a shromažďovala o protivníkovi cenné zpravodajské informace. Nesmíme rovněž zapomenout na fakt, že nezanedbatelnou součástí činnosti odbojových představitelů v zahraničí byla i činnost propagační a informativní, kam můžeme zařadit i rozhlasové vysílání do zotročené vlasti. Podíváme-li se ve stejném období na odboj domácí, zjistíme, že v tehdejším tzv. protektorátu vznikly desítky menších i větších odbojových skupin, které shromažďovaly zbraně, munici a trhaviny pro případ celonárodního povstání, jež mělo vypuknout v případě světového válečného konfliktu. Příslušníci těchto skupin kromě toho prováděli zpravodajskou činnost, jejíž výsledky, tedy důležité informace, dopravovali pomocí radiostanic a kurýrů za hranice. Ilegální organizace se soustřeďovaly i na výrobu a šíření letáků a ilegálních tiskovin a v neposlední řadě i na shromažďování finančních prostředků, jež sloužily k podpoře rodin zatčených a popravených. Speciální odbojovou činností byly sabotáže, přepady a atentáty, jež začaly nabývat na síle zejména ve druhé polovině války. Podíváme-li se nyní na odboj vedený proti zločinnému komunistickému režimu a srovnáme jeho směry a projevy s odbojem z let druhé světové války, někteří možná s překvapením zjistí, že se prakticky v ničem podstatném neliší. Po pravdě řečeno, není ani příliš divu, protože ho valnou většinou vedli stejní lidé (pokud nebyli zavražděni nacisty) a představitelé stejných organizací a stejných složek české společnosti — zejména sokolové, vojáci, skauti a vysokoškolští studenti. Jak tedy vypadal třetí odboj? I on se organizačně dělil na odboj zahraniční a odboj domácí, které spojoval stejný cíl — svržení nenáviděného komunistického režimu a znovunastolení masarykovské demokracie. I osudy politiků a vojáků, kteří odešli za hranice po únoru 1948 se od těch válečných lišily jen velice málo. Začaly vznikat orgány exilové politické reprezentace — Rada svobodného Československa —, nechybělo zahraniční rozhlasové vysílání a nezaháleli ani vojáci. Podobně jako za druhé světové války se bezodkladně zapojili do zpravodajství, jež nám jen o několik let málo dříve získalo u Spojenců velké renomé. Jistě ne náhodou všichni vedoucí představitelé zpravodajských skupin, jež v zahraničí působili, prošli Francií a Velkou Británií v letech 1940—1945. A tak se bylo možné opětovně setkat s lidmi jako byli armádní generál Sergěj Ingr, divizní generál Čeněk Kudláček, brigádní generál František Moravec, či plukovník generálního štábu Karel Jindřich Procházka. Možná, že v tuto chvíli někdo z Vás namítne, že zde na rozdíl od válečných let chybí zahraniční armáda. To je však zásadní omyl. Pokud bychom již pominuli skutečnost, že se po roce 1948 do britského královského letectva vrátilo několik desítek čs. letců, z nichž někteří dokonce operačně létali v korejské válce, či na středním Východě, i to, že ve francouzské Cizinecké legii působilo několik set Čechoslováků, kteří v jejich řadách bojovali proti nastupujícím komunistickým režimům jak v Africe, tak i v Asii (konkrétně lze zmínit kupříkladu majora Karla Horu), nelze zapomenout na skutečnost, že na území Spolkové republiky Německo působila v rámci tzv. Labor Service americké armády ryze československá jednotka (4091st Labor Service Company — Czechoslovakian), která na svých amerických uniformách používala čs. označení a symboliku a v neposlední řadě i čs. vlajku. Velitelem této skutečně čs. vojenské jednotky třetího zahraničního odboje se stal v roce 1951 z pověření generála Ingra major pěchoty Karel Černý, který v letech druhé světové války prošel Francií a Velkou Británií, aby nakonec působil na Čs. vojenské misi v Moskvě jako osobní pobočník generála Heliodora Píky, ano, stejného generála Píky, který byl komunisty popraven 21. června 1949 v Plzni na Borech. Měl jsem možnost hovořit s několika příslušníky tohoto útvaru, včetně majora Černého, (jenž mu velel nepřetržitě až do roku 1980, kdy odešel do výslužby) a všichni bez rozdílu mi potvrdili, že sami sebe chápali jako zárodek budoucí čs. zahraniční armády, nebo jakousi obdobu České Družiny z let války první světové. Jako takoví analogicky počítali s tím, že budou v případě vypuknutí světového válečného konfliktu přiděleni jako tlumočníci a poradci velitelstvím vyšších amerických jednotek, jež se zapojí do osvobozování republiky. Nedá mi to, abych se zde nezastavil ještě u jedné, často pokládané otázky. Občas se mi totiž stává, že někdo z posluchačů zapochybuje o úmyslech těch, kdo po únoru 1948 opouštěli vlast a obviňuje je ze zbabělosti. Většinou neprávem, o čemž ho, jak doufám, alespoň částečně přesvědčí slova velitele nejvýkonnější čs. exilové zpravodajské organizace z let studené války (CIO — Czechoslovak Intelligence Office), plukovníka generálního štábu Karla Jindřicha Procházky, jenž mi při jednom z našich rozhovorů řekl: "Nezaměňujte prosím nikdy emigraci a exil, emigranty a exulanty. Emigrant odchází z vlasti, aby se usadil a žil jinde, zatímco exulant odchází jen proto, aby ze zahraničí působil proti režimu ve vlasti tak, aby tento padl a on se mohl opět vrátit domů. My, kteří jsme vlast opouštěli po únoru 1948 jsme byli takřka bez výjimky exulanti. Věděli jsme, že vlast opouštíme na dlouho, ale že na návrat budeme muset čekat dlouhá desetiletí, to si tehdy nedokázal představit vůbec nikdo." Vraťme se však ke třetímu odboji, a to odboji na frontě domácí, která, jak čas ukázal, si podobně jako v letech druhé světové války, svou krutostí nezadala se skutečným bojištěm. I zde můžeme při srovnávání s obdobím nacistické okupace narazit na celou řadu paralel. Podobně jako za protektorátu vznikly i po únoru 1948 desítky nejrůznějších větších, či menších odbojových skupin, které se zabývaly shromažďováním zbraní a munice pro případ protikomunistického povstání i sběrem zpravodajských informací, jež následně dopravovaly za hranice. Vznikající ilegální organizace se i ve změněné situaci soustřeďovaly na výrobu letáků, ilegálních tiskovin a jejich šíření, a stranou nezůstávalo ani shromažďování finančních prostředků pro rodiny vězněných a popravených. Existovaly však i skupiny, které připravovaly rozsáhlé ozbrojené akce, jež měly za cíl přímo svržení krvavého totalitního režimu. Zde mám na mysli zejména skupiny majora Miloslava Jebavého a JUDr. Jaroslava Borkovce a jejich neúspěšné pokusy o protikomunistický převrat za využití spolehlivých armádních jednotek, z března, respektive května roku 1949. S přibývajícími měsíci, které uplynuly od února 1948, se začal komunistický režim v Československu stabilizovat a provádění takové činnosti jako byly sabotáže, přepady a atentáty, začalo být ne-li nemožné, tak velice riskantní. Přesto se i v této době našli lidé, kteří byli ochotni provádět odbojovou činnost právě tímto způsobem. Jejich hrdinný boj s obrovskou mašinérií bezpečnostních složek totalitní diktatury jak u nás, tak i v sousední NDR, patří k nejslavnějším kapitolám třetího odboje. Ano, mám tím na mysli, jak většina z vás jistě poznala, činnost vojensky organizované skupiny bratří Ctirada a Josefa Mašínových a jejich spolupracovníků. O tom, jaký význam jejich činnosti přikládali sami komunisté, svědčí ta skutečnost, že neváhali poslat hned tři uvězněné příslušníky skupiny na popraviště a neštítili se umučit ani maminku obou bratrů, vážně nemocnou vdovu po národním hrdinovi z doby okupace, Zdenu Mašínovou… Jestliže srovnáváme druhý a třetí odboj, tedy odboj, který nikdo nezpochybňuje, s tím, který stále ještě komusi vadí, a proto jej bagatelizuje, narazíme na nečekané paralely, i když se podíváme na protivníka, jež proti odboji v tom kterém období stál. Vždyť jaký rozdíl byl mezi výslechovými metodami gestapa a StB, či Heydrichova SD a Reicinova OBZ? Čím se od sebe odlišovaly "volavčí sítě" gestapa od "ilegálních" skupin vznikajících z popudu a pod bedlivým dohledem StB a jaký byl rozdíl mezi konfidentem gestapa a agentem StB, kromě toho, že ten druhý mluvil česky? Jaké zásadní rozdíly panovaly při soudním přelíčení před nacistickým Volksgerichtem z let okupace a Státním soudem z počátku let padesátých? A co tresty smrti, justiční vraždy, mučení, věznice, káznice a koncentrační tábory? Na příliš mnoho rozdílu nenarazíme, až na jeden jediný. V tomto případě totiž Čechy vraždili, mučili a zavírali Češi… Hovoříme-li o těch, kdo se aktivně zapojili do boje proti rudé totalitě v Československu, nesmíme však zapomínat ani na ty, kdo jsou účastníky odporu proti komunismu a stali se jeho obětí jen proto, že "existovali", z jakéhosi zrůdného důvodu se znelíbili, a stali se obětí komunistické perzekuce — byli vězněni, nasazeni na otrocké práce v uranových dolech, či "jen" šikanováni vystěhováním do určeného místa pobytu, zabavením majetku či znemožněním studia dětí. I oni si bezesporu zasluhují naši úctu a vzpomínku. Vážené dámy, vážení pánové, milí přítomní, ve svém časově omezeném vystoupení jsem se nemohl dopodrobna zabývat činností všech těch, kdo se v okamžiku, kdy ucítili, že je vlast potřebuje, zapojili ze všech svých sil do boje za svobodu a demokracii, za což mnozí z nich zaplatili dlouhými léty strávenými ve věznicích a koncentračních táborech komunistického režimu, jiní pak přinesli na oltář vlasti to nejcennější, co člověk má — vlastní život. Právě kvůli těmto statečným mužům a ženám, považuji zpochybňování třetího odboje za zločin, za urážku jejich památky. Památky lidí, kteří i v nejtěžších zkouškách obstáli, a obstáli se ctí. Děkuji Vám za pozornost. Autor: Pplk. PhDr. Eduard Stehlík (*1965), absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (obor ruština – dějepis), od r. 1989 zaměstnán jako vojenský historik (od r. 1992 jako voják z povolání) a následně jako zástupce ředitele ve Vojenského historického ústavu v Praze. Odbornou specializací Eduarda Stehlíka jsou nejnovější vojenské dějiny Československa a České republiky – zejména období 1914-1956. V letech 1998-2003 Eduard Stehlík působil také jako vysokoškolský pedagog na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a v přednáškách se věnoval např. dějinám mezinárodních vztahů, válkám a ozbrojeným konfliktům po roce 1945 a mezinárodnímu terorismu. Autor nebo spoluautor dvou desítek monografií věnovaných nejnovějším vojenským dějinám. Autorsky se spolupodílel na několika výstavních projektech, z nichž největší ohlas měla výstava "Atentát – Operace Anthropoid 1941–1942", která byla vedle Prahy představena veřejnosti i v Miláně, Berlíně a Bratislavě. Pro Českou televizi připravuje již třetím rokem publicistický pořad Historický magazín. Jeho kniha "Lidice – příběh české vsi" získala v soutěži "Gloria musaealis" vyhlašované Ministerstvem kultury ČR a Asociací muzeí a galerií hlavní cenu v kategorii Muzejní publikace roku 2004. Spoluautor stálé expozice muzea Památníku Lidice "A nevinní byli vinni…". Od 27. října 2006 čestný občan Lidic. Senátoři ODS odsoudili stažení zákona o protikomunistickém odboji Na dnešní schůzi Senátu rozhodla většina sociálnědemokratických senátorů spolu s částí senátorů KDU-ČSL o stažení senátního návrhu zákona o protikomunistickém odboji z projednávání v Poslanecké sněmovně. Fakticky tím zastavila proces schvalování tohoto zákona, který Senát schválil v roce 2008. Senátorský klub ODS tento krok zásadně odsoudil. "Sociální demokracie a část lidovců ukázali svoji sílu a prosadili stažení zákona o protikomunistickém odboji z dalšího projednávání v Poslanecké sněmovně. Kromě malé novely zákona o pohřebnictví v roce 2000 je to poprvé, kdy se z politických důvodů přerušil legislativní proces u takto závažného zákona. Sociální demokraté a část lidovců se spolu s komunisty zřejmě obávali, že zákon bude ve Sněmovně schválen a následně by ho museli v Senátu zamítnout. Krok, který dnes udělali, je zbavil odpovědnosti hlasovat proti. Tímto jejich dnešním krokem totiž zákon končí. Jsem opravdu zvědav, jak se sociální demokraté a část lidovců podívají do očí všem politickým vězňům, ať už z padesátých nebo sedmdesátých let," odsoudil stažení zákona o protikomunistickém odboji z dalšího projednávání v Poslanecké sněmovně 1. místopředseda Senátu a senátor za ODS Přemysl Sobotka. "Dnešek je černý den oranžové většiny v Senátu. Místo toho, aby ČSSD předložila vlastní návrh na ocenění těch, kdo se postavili proti komunismu, hodila do koše dlouholetou práci našeho kolegy z ODS Jiřího Lišky. ODS i koalice to nenechá takto být. Jsem smutný z toho, co se dnes v Senátu stalo. Opírat stanovisko doporučující stažení zákona z projednávání v Poslanecké sněmovně o dopis historiků, kteří v něm nakonec přiznávají, že jim jde především o peníze pro jejich bádání, je smutný příklad toho, jak se u nás někdy dělají věci veřejné. Lidé, kteří se čtyřicetileté komunistické diktatuře s nasazením života nebo zdraví postavili, jim dávali témata pro jejich práci. Kdyby tito lidé nebyli, tak historici nemají o čem psát. Je nemravné si místo ocenění těchto lidí říci o peníze. Nic jiného v tom dopise není," říká senátor ODS a ministr obrany Alexandr Vondra. "Je to velice smutné rozhodnutí Senátu a nebude mu sloužit ke cti. S použitím zástupných argumentů se dnes český Senát zvolený ve svobodných volbách postavil proti uctění a připomenutí těch, kteří umožnili, že se svobodné volby konají. Věřím, že se nám podaří v Poslanecké sněmovně zákon znovu vrátit do projednání, aby účastníci protikomunistického odboje a odporu byli připomenuti a oceněni," dodává předseda senátorského klubu ODS Richard Svoboda. Smyslem návrhu zákona o účastnících protikomunistického odboje a účastnících odporu proti komunismu je morálně ocenit činnost lidí, kteří se v letech 1948-1989 aktivně vzepřeli komunistickému režimu a totalitě. Svou logikou navazuje na již přijatou legislativu, včetně zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Návrhu zákona uděluje účastníkům protikomunistického odboje nebo odporu postavení válečného veterána s tím, že jim současně garantuje zrušení zbytkových trestů z doby komunistické totality. Občané, kteří aktivně vystupovali proti komunistickému režimu, mají rovněž získat symbolické ocenění v podobě osvědčení o své činnosti a pamětního odznaku. Virtually.cz 9.12.2010 Projev 1. místopředsedy Senátu PČR k zpětvzetí zákona o 3. odboji Vážené kolegyně a kolegové, dámy a pánové, byl jsem vždy pyšný na své spojení se Senátem Parlamentu České republiky, protože jsem do dnešního dne právem tvrdil, že jsme my senátoři za čtrnáct let jeho obnovené existence neudělali, na rozdíl od jiných českých politických institucí a politiků žádnou závažně ostudnou věc. Bohužel vše se někdy musí stát. Ostudný den Senátu nastal dnes a je mi z toho smutno. Stahujeme z Poslanecké sněmovny zákon o 3. odboji. Ptám se proto: Komu leží tak strašně v žaludku zákon o odpůrcích komunistické diktatury a proč? Všichni víme, co to byla komunistická diktatura a že jsme dodnes dlužníky všech těch, kteří měli odvahu se jí jakýmkoliv způsobem postavit. Bohužel již při prvním projednávání tohoto více než opožděného zákona o III. odboji jsme zde slyšeli leccos podivného – od nestydatě cynických argumentů až po názory ve stylu Járy Cimrmana, když nás někteří kolegové chtěli přesvědčit, že největšími a prakticky jedinými bojovníky s komunistickou totalitou byli ti, kteří vstoupili do komunistické strany s cílem ji zeslabovat zevnitř… Na legraci tohoto druhu však není dnes mnoho času. Měli bychom se dnes raději zabývat určitě a rozhodně něčím užitečnějším. Vzhledem k tomu, že opětovnému projednávání tohoto bodu, či této ostudě, tj. stažení asi nezabráníme a je nyní vše jen našem rozhodnutí, resp. rozhodnutí ČSSD a KDU – ČSL. Chci položit kolegům ze sociální demokracie několik zásadních otázek a rád bych na ně slyšel přímou a pravdivou odpověď! 1. Opravdu vám nevadí, že touto akcí pošpiníte památku všech čestných a především statečných sociálních demokratů, kteří odmítli v roce 1948 vstoupit do komunistické strany, byli vězněni v komunistických lágrech, šikanováni, vyháněni do emigrace a někdy i popravováni? Říkají vám ještě dnes vůbec něco jména Vojtěch Dundr, Václav Majer, Blažej Vilím? Nebo jsou vám milejší ostudné figury typu Zdeňka Fierlingera či Evžena Erbana? 2. Děláte to dnes s vypočítavým ohledem na svého dlouholetého parlamentního spojence KSČM bez ohledu na to, že jde o stranu, která je dodnes ideově i personálně úzce spojena se zločineckou organizací, která se jmenovala Komunistická strana Československa? 3. Kdo má ve vaší straně rozhodující slovo při prosazování tuhé stranické disciplíny – lidé, kteří se stále cítí nějakým způsobem spojeni s temnou komunistickou minulostí naší země a nebo představitelé sociální demokracie, kteří si váží existujících historických vazeb vaší strany s legionáři, Masarykem či protinacistickými i protikomunistickými odbojovými tradicemi? Na závěr chci říci, třetí odboj existoval a je nutno alespoň symbolicky uctít památku popravených a vězněných – a o tom to je, respektive byl zákon o 3. odboji. Děkuji vám za pozornost i případnou snahu se nad mými slovy zamyslet… Oranžový Senát se otočil k hrdinům zády Rozhodnutí Senátu, který včera hlasy sociálních demokratů a části lidovců stáhnul z Poslanecké sněmovny senátní návrh zákona o protikomunistickém odboji, považuji za špatné a ostudné. Sociální demokracie svým krokem potvrdila, že rozdíl mezi pravicovou Sněmovnou a levicovým Senátem není a nebude jen v pohledu na ekonomické otázky, ale i na otázky mravní. Svým krokem se levicoví senátoři otočili zády k lidem, kteří zaslouží naši úctu a kterým měl zákon o protikomunistickém odboji vyslovit veřejné uznání. Jsem si samozřejmě vědom kritických názorů, které na jeho adresu od začátku zaznívají. Přesto ho stále považuji za dobrý a správný. Argumenty jeho kritiků jsou často rozporuplné a budí dojem, že jejich autoři návrh tohoto zákona ani nečetli. Pokud by navíc senátoři zákon nestáhli, mohli jsme vést standardní diskusi ve výborech a na plénu a dílčí pasáže případně vhodným způsobem upravit. O to ale očividně nejde. Více než kde jinde tu platí, že kdo chce něčeho docílit, hledá vhodné způsoby, kdo naopak nic dělat nechce, hledá důvody. Vůbec poprvé jsme měli šanci explicitně ocenit osobní nasazení lidí, kteří se aktivně vzepřeli komunistickému režimu a riskovali tak svůj život nebo věznění. Návrh zákona nijak nevybočuje z dosavadního zákonného rámce, ale naopak svou logikou navazuje na již přijatou legislativu a polistopadový vývoj. Nevidím jediný důvod, proč bychom na statečné muže a ženy, kteří se postavili komunistické totalitě, měli nahlížet jinak než na příslušníky odboje během druhé světové války. Očividná zločinnost komunistického režimu byla možná v našich očích v běhu času otupena, až do svého hořkého konce to byl ale režim, který své občany nespravedlivě zavíral do žalářů a posílal do dolů. Ano, postihnout literou zákona stovky či tisíce různých osudů je vždy obtížné. To je ale obecná potíž práva a do určitého zobecnění se museli pustit autoři tohoto zákona. Ale i to jeho kritici dobře vědí. Vždyť jednou žádají přesnější definice, podruhé ho naopak kritizují za přílišnou obecnost. Nemohou a možná nechtějí pochopit, že tento zákon má být především morálním gestem. Nikdy nemůžeme napravit zničené životy bojovníků s totalitou. Ale můžeme napravit vlastní svědomí, vzdát úctu hrdinům a ukázat našim dětem dobrý příklad. Především budoucím generacím musíme jasně deklarovat, že odpor proti zlu není marný. Proto je správné, aby zákon o protikomunistickém odboji nezůstal v propadlišti dějin, ale aby se vrátil na parlamentní půdu, byť ve formě poslaneckého návrhu zástupců koaličních klubů. Je to zároveň signál, že česká pravice sdílí více než jen snahu o reformy. Ocenění třetího odboje a politická podpora všem, kteří měli odvahu postavit se komunismu, posílí naši svobodu a demokracii. A napomůže k tomu, aby naše děti nemusely projít totalitní zkušeností. Petr Tluchoř, Právo 10.12.2010 Prohlášení KPV ČR k problematice projednání návrhu zákona o 3. odboji KPV ČR odsuzuje rozhodnutí Senátu PČR ze dne 9.12.2010 stáhnout další projednávání zákona o 3.odboji a připojuje se k rozhodnutí Sněmovny PČR znovu urychleně učinit patřičné legislativní kroky vedoucí k odsouhlasení zákona o 3.odboji. KPV ČR požaduje, aby bylo takto zákonem stanoveno, že komunistický režim v bývalém Československu v období od roku 1948 do roku 1989 byl režimem totalitním jak vyplývá ze zákona 198/93 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Tímto zákonem byl komunistický režim prohlášen za zločinný a zavrženíhodný. Zákon o 3. odboji by také potvrdil, že zde existoval mravně opodstatněný protikomunistický odboj jako projev nesouhlasu demokraticky smýšlejících občanů, kteří se takto podle svého svědomí postavili proti zlu. Prosinec 2010 — předsednictvo KPV — (Zd. K.), 11.12.2010 Nedokážu si představit sebe, že já jako disident, bych šel někam žebrat o peníze Senátor Dienstbier si neumí představit sám sebe, "jako disidenta, aby šel někam žebrat o peníze." Neříká, že v letech, kdy režim popravoval a věznil své politické odpůrce, byl aktivním a dokonce prominentním členem strany, která postavila do role žebráků nejen ty z nich, kteří komunistické kriminály a lágry přežili, ale i členy jejich rodin a rodin popravených, jejich manžele, manželky a děti. Mohou o tom vyprávět ti, kterým bylo znemožněno vykonávat svá povolání, kteří byli vytrženi ze svých domovů a násilně přestěhováni, jako kulaci, nebo jako "osoby nepřátelské lidově demokratickému zřízení", s kádrovými posudky které těmto lidem, mnohým z nich s podlomeným zdravím, nedovolily získat jakékoliv jiné než to nejbídněji placené zaměstnání a často ani to ne. Mám k tomu, jako "emigrant", který po dlouhou dobu žil v Kanadě ještě jednu připomínku. Po dlouhá léta po vzniku Charty 77 se na každé české akci, ať už to byla taneční zábava, Československé dny, nebo představení českého divadla vybíralo "na Chartu". Dva senátory KDU-ČSL, kteří pro stažení zákona hlasovali spolu s KSČM a Sociální demokracií, možná bude zajímat, že na podporu Charty se vybíralo i v českém kostele. Každou neděli, při každé mši, a při každé svatbě nebo pohřbu, ležely na stole v předsíni kostela tři kasičky. Jedna na sociální potřeby farnosti, jedna tuším na misie a jedna na Chartu. Toronto nebylo jediné, podobně se na Chartu vybíralo snad ve všech českých a slovenských komunitách v celé Americe a v celém světě. Opravdu nevím, kolik se za ta léta vybralo, nikdy jsem se po tom nepídil. Vím jen, že přispívali tu dolarem, tu pěti, někdy i deseti dolary téměř všichni z nás, včetně bývalých politických vězňů. Věděli, že mnozí z chartistů patřili dříve ke straně, jíž měli plné právo nenávidět. Přesto přispívali, nerozlišovali "jejich" odboj v padesátých letech od odboje chartistů v letech osmdesátých. Přispívali i proto, aby chartisté a jejich rodiny nemusli "chodit někam žebrat o peníze", aby nemuseli záviset na pomoci přátel, kteří tím sami sebe vydávali vekému riziku, jako mnohdy musely jejich ženy a děti. Později jsem měl tu čest, a nemíním to ironicky, se seznámit s několika signatáři charty, s těmi, kteří byli vypovězeni z Československé republiky. Měl bych říci vyhnáni, protože nešlo o nějaké formální vypovězení, prostě jim jednou Státní bezpečnost oznámila, že pro ně a jejich rodiny by bylo "bezpečnější" území ČSSR opustit a to během jednoho či dvou dnů, protože odmítnutí by mohlo mít velmi nepříjemné následky. Jednalo o jiné chartisty, než ty, které jsem znal z tisku a vysílání Hlasu Ameriky či Svobodné Evropy. Nenesli slavná a proslulá jména. Jednalo se o prosté, "obyčejné" lidi. Přijeli do Kanady, USA nebo do Australie na konci osmdesátých let. Žádný z těch, které znám, pokud vím, žádnou pomoc z příspěvků exilu nedostával. Z jejich vyprávění jsem poprvé zjistil, že i mezi chartisty byli prominenti a ti "obyčejní". Možná by nám mohl pan senátor říci, do které skupiny patřil on. Pokud patřil mezi ty prominenty, nepřekvapilo by mně to. Byl prominentním komunistou a později prominentním disidentem, prostě prominence se s ním táhne celý jeho život. Není divu, že si sám sebe neumí představit v roli žebráka. Přiznám se, že si ho v té roli neumím představit ani já. Tomáš Haas Virtually.cz 9.12.2010 Převlečený komunista je stále komunistou Senát pod vedením bývalého komunisty a šéfa odborů Milana Štěcha shodil ze stolu zákon o protikomunistickém odboji. Bývalý komunista, říká se, je totéž, jako bývalý černoch. V řadách ČSSD je bývalých komunistů zhruba 40% všech členů. V nejužším vedení strany je toto procento snad ještě vyšší. Koneckonců, vždyť i velké procento "osmašedesátníků" byli komunisté, kteří měli tu smůlu, že byli na nesprávné straně ve vnitrostranickém boji. Od roku 1993 máme zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Alespoň malou částí se tak naše společnost snažila vypořádat s režimem, který zde totalitně vládl po čtyřicet let. Jedním z důvodů, proč jsme se doposud nedokázali vypořádat s minulostí je fakt, že komunistická strana v době, kdy to bylo očekáváno a snadno proveditelné, nebyla zakázána. Komunisté dokázali za čtyřicet let ve svých lágrech umučit spoustu lidí, zničit statisíce až miliony lidských životů jen proto, že se báli o svou moc nebo jen proto, že postižení nesouhlasili s oficiální propagandou či prostě jen stáli komunistům v cestě za světlými zítřky. Zákon o protikomunistickém odboji měl být především morálním oceněním lidí, kteří se komunistům vzepřeli a získali by příspěvek na lázně a vymazaly by se jim nezahlazené tresty z doby vlády komunistů. Je příznačné, že tento zákon shodil Senát v oranžové převaze. Lidé, kteří sami bojovali za větší svobodu, příslušníci disentu Jiří Dienstbier a Petr Pithart stáli za stažením tohoto zákona. Že by se snad disidenti báli o své "výsadní postavení" bojovníků proti komunismu? Možná by se ukázalo, že jejich činnost proti režimu nebyla až tak záslužná a že jiní vykonali víc než oni. Ukazuje se, že ČSSD má ke komunistům a jejich režimu i více než dvacet let po revoluci stále blízko a je ochotna komunistický režim obhajovat. Tohle má být ta nová poparoubkovská ČSSD? Socialisté jako by zapomněli, že se komunisté s touto stranou nepárali. Ale na druhou stranu není divu. Těch skutečných sociálních demokratů je už jen pár, mnoho jich odešlo do exilu a další část skončila v komunistických "pracovních táborech". Současní sociální demokraté jsou více méně převlečení komunisté, když ne stranicky, tak myšlením ano. Je smutné, že socialisté mají plná ústa demokracie a zastávání se obyčejných lidí. Jenže mnohdy ti "obyčejní lidé" byli neobyčejní a statečně se vzepřeli komunistům, za což pykali nemožností studovat, podřadným zaměstnáním a neustálým pronásledováním. Staví-li se socialisté proti těmto lidem, pak nejsou o nic lepší než komunisté. Skoro by se dalo říct, že jedno jsou. Bylo by lepší, kdyby se ke své oblibě komunistů přihlásili rovnou a nevěšeli lidem na nos bulíky vlastního demokratismu. Rudolf Polanecký 9.12.2010 Protikomunistický odboj a Vítkovští žháři Levicový Senát stáhl ze Sněmovny zákon o protikomunistickém odboji. Tento a podobné titulky mohou číst čtenáři v našem tisku i na internetu. V Novinkách se na toto téma rozběhla diskuse a výsledky hlasování mne docela překvapily: Názor s nejvíce souhlasnými hlasy: "Plně s tím souhlasím. U nás by byl odbojář i Sultán a Tyrl!!!" Skutečně zajímavé, když si uvědomíme, že internet je doménou spíše mladších lidí. A takové názory… Ale co zastánci bratří Mašínů? Na otázku – co říkáte na argument, že Mašínové zabili nevinné lidi, odpovídá zpěvačka Marta Kubišová: "Prosím vás, když za války partyzán zastřelil někoho, kdo byl ve špatný čas na špatném místě, taky ho pro to nikdo nesoudil. Na činy bratří Mašínů je třeba hledět jako na činy ve válečném stavu." Ředitel Ústavu pro výzkum totalitních režimů Daniel Herman zase říká, že bratři Mašínové jednali v sebeobraně. Podobné názory zastávají i náš premiér Petr Nečas, Přemysl Sobotka nebo Radek John… Nevím jaká autorita, jestli parlament nebo někdo jiný posoudí, zda byl u nás v letech 1948 – 1989 válečný stav. Mám obavy, že Ženevské konvence nepřipouštějí zabíjet nevinné civilisty ani za válečného stavu.V případě druhém, pokud útočník někoho přepadne, oloupí a zavraždí – zda lze útočníka označit jako oběť a jeho jednání jako sebeobranu. Před nedávnem byl v naší republice velký proces s Vítkovskými žháři, kteří ve jménu svojí rasistické ideologie hodili zápalné lahve do obydleného domu a těžce popálili nevinné dítě. Bratři Mašínové ve jménu svojí protikomunistické ideologie zavraždili tři nevinné lidi. Vítkovští žháři dostali 20 a 22 let a bratři Mašínové mají být oslavováni jako hrdinové? Lze tedy ve jménu nějaké ideologie vraždit nevinné lidi? Pokud senát stáhl ze Sněmovny zákon, který by legalizoval takovéto činy (zločiny), pak senátorům tleskám… Jaromír Petřík 10.12.2010 Komunisti zase vyhráli Senát, který ovládla ČSSD, odmítl zákon o protikomunistickém odboji (třetí odboj). Pro stažení hlasovali senátoři ČSSD, komunisti a dva ze čtyř lidovců. Uteklo 21 let od sametové revoluce. Až na pár výjimek se vůbec nic nestalo lidem, kteří komunistický režim řídili, ani těm, kteří se dopouštěli těžkých nezákonností. Funguje to naopak - bývalým komunistům a estébákům se zhusta vedlo a vede výborně, kdežto lidé, kteří byli z politických důvodů vězněni a pronásledováni, často třou bídu s nouzí. O těch, kteří se zotročujícímu režimu postavili se zbraní v ruce ani nemluvě, to jsou pro mnohé vyvrhelové. Směšně vypadají pokusy zakázat komunistickou stranu. Pro mnoho českých občanů je dodnes nepřijatelné srovnávání nacismu a komunismu, ačkoliv obě ty ideologie byly nesmírně, brutálně zhoubné a krvavé. Co mělo být podstatou zákona o protikomunistickém odboji? Morální ocenění lidí, kteří s nasazením vlastního života bojovali proti komunistickému režimu. Někteří nenasazovali život, ale "jen" svoji svobodu. V zákonu nejde o peníze. Malá skupina odbojníků měla mít nárok na lázně. Za protikomunistického odbojníka měl být uznán občan, který se účastnil odboje aspoň 12 měsíců, nebo člověk, který díky této činnosti utrpěl vážnou újmu na zdraví, byl nejméně tři roky vězněn, vykonal mimořádně záslužný čin nebo při odboji zemřel. V podstatě nevinná norma. Má ale jeden háček: znovu vrací do hry téma zločinnosti komunistického režimu. Jedině proto mělo být oceněno, že nemnoho lidí proti bolševikům aktivně pracovalo. Argumenty proti? Samozřejmě bratři Mašínové: pro bývalé i současné komunisty jsou to často "vrazi" a "zločinci". Najdou se i jiné výhrady. Nelíbí se třeba dělení na "odboj" a "odpor". Petru Pithartovi (lidovec, bývalý odpůrce režimu) vadí, že zákon hodnotí minulost. Další výhradou je, že o tom, zda se disident či opozičník vejde do zákona, mají rozhodovat státní úředníci. Jiří Dienstbier, bývalý disident a mluvčí Charty 77, už dříve řekl: "Považoval bych za urážku, aby kvalitu mého života posuzovaly úřady, a už vůbec ne nenávistné a demoralizované charaktery typu Pavla Žáčka (bývalý šéf Úřadu pro studium totalitních režimů)." Dnešní komunisti zase tvrdí, že takovým zákonem "společnost jen rozeštváváme". Atd. Kdo o zákon stojí? Konfederace politických vězňů. Tedy ti, kterým minulý režim nejvíc ublížil. Když ta norma nebude přijata, svět se nezboří. Kdo se komunistům postavil, ten to ví a jeho okolí taky. Opravdu tristní je však to, že jsme se se svou minulostí vůbec nedokázali vyrovnat. Dnes se zdá, že být komunistou, ba dokonce být estébákem, nebylo nic tak strašného, že to bylo "normální". Jenže ono to normální nebylo. Martin Fendrych 9.12.2010 Zrůdnost komunistického myšlení Předem musím upozornit, že tento druh myšlení není vlastní pouze komunistům, aby si zase nemysleli, že jsem proti nim nějak výjimečně zaujatý. Za svůj zatím poměrně dlouhý život jsem se setkal s různými lidmi a s různým nazíráním světa. Mezi nimi i s nezanedbatelnou řadou fanatiků. A to fanatiků náboženských, politických, národnostních či rasistických. Jen my víme co je správné a prosadíme to jakýmikoliv metodami. S nikým nepotřebujeme diskutovat, od toho tady nejsme, jsme od toho, abychom panovali. Majetek zabavíme a rozdělíme spravedlivě, a to tak, že ostatní dostanou až co my už nebudeme chtít. Doba se změnila, ale tyto myšlenky přežívají. A obávám se, že až na výjimky, téměř u všech politiků. Jan Wolprecht 9.12.2010 Stateční bojovníci proti komunistům nakonec budou oceněni Senát s levicovou převahou se předvedl napoprvé opravdu skvěle. Z Poslanecké sněmovny nechal stáhnout návrh Zákona o protikomunistickém odboji. Bylo to však jenom prázdné gesto zoufalců jako jsou Dienstbier starší a spol. Tato právní norma nakonec stejně platit bude. Potíž je v tom, že za lidi pronásledované totalitním režimem se snaží vystupovat hlavně ti, kteří sami rudému zlu ochotně sloužili. Uvědomme si, že oni sami byli oddanými komunisty v době, kdy estébáci Alois Grebeníček a spol. mučili lidi ve vězení v Uherském Hradišti elektrickými šoky a praktiky StB si vůbec nezadaly s nacistickým gestapem. Četl jsem nedávno rozhovor literárního historika Petra Kotyka s Pavlem Tigridem v knize Mně se nestýskalo a tento antikomunistický guru, na kterého nedám dopustit, trefně prohlásil, že se Zdeňka Jičínského nikdy nebude demokrat. A já dodám, že nejen z pana Jičínského, ale i z mnoha dalších tzv. osmašedesátníků, kteří v roce 1968 chtěli reformovat nereformovatelné, ale jejich vlastní soudruzi je odkopli. Bolševické myšlení je jim vlastní víc, než oni sami jsou si ochotni připustit. A je jasné, že svět těchto lidí je jiný, než svět těch, kteří šli tvrdě proti bolševikům hned po osmačtyřicátém. Ale není důvod k naříkání. Horní parlamentní komora učinila neodvratný krok, ale my antikomunističtí demokraté se podle toho zařídíme. Návrh Zákona o protikomunistickém odboji nyní předloží do sněmovny vláda anebo poslanci. Vzhledem k výrazné převaze vládní koalice ve sněmovně bude schválen, ať se to bolševikům líbí nebo ne. Bojovníci proti rudému zlu si jej zaslouží. Jak se říká, psi štěkají, ale karavana jede dál. Jan Ziegler Virtually.cz 9.12.2010 Vzkaz Senátu politickým vězňům: Umřete už, ať je klid! Podívejme se nejdřív na tu neúprosnou statistiku: po pádu komunismu bylo v České republice asi dvacet až třicet tisíc politických vězňů (tedy těch, kteří skutečně prošli kriminály). Dnes jich je tisíc osm set. Směšné číslo! A ještě směšnější je jejich průměrný věk: třiaosmdesát let. Ano, čtete dobře: třiaosmdesát! Pro tak mizivé množství tak starých lidí (kteří navíc zpravidla volí pravici, že) přece nestojí za to něco dělat. Ano, možná i tak můžeme číst vzkaz povětšinou levicových senátorů, kteří včera smetli ze stolu zákon o třetím odboji. Zákon, který sice není úplně dokonalý, ale který konečně dává zpětné uznání všem těm tisícovkám zmařených životů, všem těm krutostem, kterými si tito lidé museli projít jen proto, že se pokoušeli postavit komunistickému režimu. Všichni z nich, kteří se dožili svobody, čekali na takový zákon s trpělivostí lidí, které už nic v životě nemůže překvapit. Spletli se. Překvapení přišlo včera. Je štěstí, či neštěstí, že se ho většina politických vězňů nedožila? Navíc to, co zákon nabízí (průkaz a odznak odbojáře, statut veterána, umazání zbytkových trestů), přece mělo být už dávno samozřejmostí. Tahanice o zákon tedy vypovídají spíše o naší současnosti: ukazují přetrvávající vnitřní nejistotu mnohých z nás v protikladu s jistotou těch, kteří se neomylně postavili na obranu demokratických svobod. Navzdory veškeré složitosti příběhů třetího odboje může vyhnívací metoda zdržování přijetí tohoto zákona vypadat i jako tiché účtování zbabělců: Umřete konečně, ať už nevidíme vaši odvahu! Luděk Navara 10.12.2010 Senát neschválil zákon o třetím odboji aneb : Umřete si!! Takový byl vzkaz levicového senátu politickým vězňům. Prý kvůli šestnácti stovkám vymírajících dědečků nemá cenu zákon přijímat. Když pomineme cynismus, typický především pro komunisty (což nám také současně i říká, kdo v dnešní politice vlastně sedí a vystupuje, a to zleva i zprava, zleva ale přece jenom víc), je tahle úvaha zcela mylná. Neboť nejedná se dnes už o hrstku stařečků, ale o mravní a morální poselství, které nám zanechali - tedy jestli má nebo nemá smysl se postavit zlu a bojovat s ním. Senát řekl, že to smysl nemá, že je lepší se pragmaticky schovat, případně vykouknout, jestli by nebyla nějaká dobře placená funkcička (jedno kde a pro koho) - a když by byla, tak si rychle najít korýtko a žrát a žrát a žrát. Přesto asi - alespoň ti inteligentnější z nás tuší, že - je to přesně naopak a že stanovisko Senátu je pouze a jedině obrazem pakáže, která se do dnešní politiky dostala a drží se v ní zuby nehty jako klíšťata. Na druhé straně - a to je také třeba říci a přesně do toho zapadá i moje poslední zkušenost, kterou jsem shodou náhod právě tento týden učinil - i političtí vězni mohou za to, jaké mají v současné společnosti postavení a jak se s nimi (převážně) zachází. Protože jsem měl tento týden soudní jednání v Brně a protože jeden z našich kolegů v Brně již v tomto směru nějakou iniciativu vyvíjel - stalo se, že jsme navštívili brněnskou pobočku KPV a současně i organizace, která se jménem tak podobá té naší, konečně, z jejího názvu jsme kdysi vyšli - K 231. Návštěva měla jediný účel - získat stanovisko této organizace k rozhodnutí našeho sdružení o zbavení estébáka Krumla v Kolíně funkce soudce poté, co z kompetentních orgánů - jak je již tradičně jejich zvykem - nikdo nic neudělal, popřípadě tvrdily, že udělat nemohou, ač to mají přímo v popisu své práce, za kterou jsou daňovými poplatníky placeni. To pak platí pochopitelně především o tom kašpárkovi na Hradě a jeho přitroublém rockovém tajemníkovi. Neboť koho jiného než politické vězně by mělo zajímat, že estébáci dosud soudí a odsuzují lidi a také to, že existuje občanské sdružení s podobným názvem, které jako jediné je schopno s tím něco dělat a když všichni selžou, vzít zákon i věc spravedlnosti do vlastních rukou. To, co jsme od dvou členů, kteří v pobočce byli přítomni, slyšeli, mi do značné míry pomohlo pochopit současné postavení politických vězňů stejně jako zacházení s nimi. Ten první z nich - mladší - ten byl negativní ke všemu a ke všem a hlavně ho zajímalo, jestli nás náhodou neposlal pan Šinágl a co si o něm myslíme. Ten druhý byl o dost vstřícnější, dalo by se s ním asi jednat asi mnohem lépe, leč v tom mu zas do jisté míry bránil dosti vysoký věk (84 let). Vyslechli jsme si nářky o tom, jak jejich osudy nikoho nezajímají, že ještě dokonce ani ne všichni členové mají zrehabilitovány všechny rozsudky (některým že dosud zbývají zbytkové tresty), že je často rehabilitovali titíž, co je zavřeli, nebo jejich potomci, jak se s nimi nikdo nechce bavit, jak jim televize a rozhlas neodpovídají na dopisy - a když jsem se zeptal, co je vlastně dnes jejich činností, tak jsem se dozvěděl, že péče o jejich členy, aby se dostali do domovů důchodců nebo do léčeben pro dlouhodobě nemocné a pak také návštěvy ve školách, kde mají přednášky k dětem. Když jsem se jich zeptal, co udělali pro to, aby je nerehabilitovali titíž, co je odsoudili, tak nastalo velké ticho a překvapené pohledy byly výmluvným sdělením - že NIC. Přesto - hlavně ten první - tvrdil, že pro nás nic udělat nemohou, nemají právní subjektivitu, nemohou se vyjádřit ani jako pobočka, ani jako členové - a teprve otázka, zda mají vůbec zájem na tom, aby se zde změnil státní aparát, je zarazila a přiměla k zamyšlení - resp. si nedovolili říci jejich obvyklé - že je to nezajímá nebo že s tím nemohou nic dělat. Nakonec ten starší a sympatičtější řekl, ať jim ten dopis teda sám zformuluju, že ho podepíší a podpoří. Když jsem jim ho ještě téhož dne poslal, žádná reakce. No, a tak mě napadly hned dvě věci - tedy jednak že každý má tolik úcty, kolik si jí vynutí, bez ohledu na předchozí zásluhy. Pokud se baví s bývalými komunisty, kterých je současný státní aparát plný, tak vůbec nechápu, čemu se vlastně diví a na co si stěžují. A když za nimi - asi vzácně - přijde někdo, kdo se bavit chce a může a koho jejich osudy vždycky zajímaly, tak toho stejně nejsou schopni. Připomenu jen, že nikdo z nich nikdy nereagoval ani na můj dopis politickým vězňům, který jsem jim zaslal ještě z kriminálu v Hradci, ani že nikdo z nich nikdy neprostestoval proti ustavičnému pronásledování a šikanování, a také opakovanému věznění, kterému jsem vystaven jako předseda především já, ale často už i ostatní členové našeho sdružení. I když dovnitř KPV nevidím a nikdy jsem se o to nesnažil, nelze přehlédnout spory, které má vedení KPV např. s panem Šináglem, ani to, že pokud je mi známo, odmítalo KPV přijmout do svých řad Vladimíra Hučína. A konečně - mě by nepřijali ? Vždyť já na to mám právo bezesporu - a dávno - jakbysmet. Naříkat s rukama v klíně - na to měl pádnou odpověď už Neruda před 150 lety a takový postoj není hodný těch, kteří za demokracii či svoje přesvědčení museli trpět v komunistických lágrech. A jestli se k nim oficiální místa chovají jako se právě zachoval Senát, je to jedině díky těmto postojům. Současně je současná Konfederace politických vězňů i nejlepším příkladem oficiálně zpacifikovaného sdružení. Postkomunističtí vládci si byli po sametovém Listopadu zcela jistě vědomi toho, že právě političtí vězni by pro ně mohli představovat skutečnou hrozbu a že ti asi na žádné kompromisy nepůjdou - a tak je prostě vyloučili ze života. Že se jim to ovšem vcelku bezbolestně podařilo, to je také vizitkou těchto vězňů samotných - a důrazným varováním zejména pro naše sdružení, jak by asi skončilo, kdyby se nechalo zmanipulovat a převzít takovými lidmi jako jsou Meszner s Hodinou - a jak také nutně skončí každé sdružení, které tihle nasazení agenti povedou. Je to samozřejmě i jasná odpověď a jasný důkaz o tom, co jediné vede k cíli a co jedině má smysl - tedy že je to výhradně nesmiřitelný boj za prosazení spravedlivých požadavků, bez ohledu na osobní nasazení a bez ohledu na oběti, protože jinak vás placení agenti přemění ve folkloristický kroužek, který bude brát zavděk tím, že se jednou za rok může zůčastnit předvánoční či mikulášské besídky ve škole a povídat dětičkám o zlých komunistech z 50. let (o těch současných samozřejmě ani muk) - v případě našeho sdružení pak asi si jednou ročně na vybraném náměstí zakřičet o nespravedlivých zákonech a hloupých soudkyních. Závěrem snad jen hořký úsměv nad tím, že současní političtí vězni mají starosti o to, jak dostat své členy do domovů důchodců - zatímco bývalí estébáci se jim smějí a sami si z královských penzí zaplatí osobní pečovatelky. Kdyby tahle společnost byla co k čemu (a to tedy i včetně politických vězňů, samozřejmě), tak dávno stojí luxusní sanatoria jenom a výhradně pro tyto vězně, zaplacená ze zabavených důchodů bývalých estébáků. Jenže, jak vidět, to je pro tuhle společnost zjevně sci-fi. Bohužel, včetně politických vězňů samotných . Ing. Jiří Fiala, K231 11.12.2010 Připomeňme si: Jablíčkář proti KSČM Internetový publicista Martin Lér [cs.wikipedie.org] podal kvůli stanovisku KSČM k událostem z února 1948 trestní oznámení na neznámého pachatele. Výkonný výbor KSČM na pátečním zasedání o únoru prohlásil, že šlo o politický zvrat, který vedl ke vzniku socialismu. Lér zastává názor, že tímto prohlášením mohlo dojít ke spáchání trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka. "Komunisté v době své vlády zavraždili mnoho lidí, zničili řadu lidských osudů, pošlapávali lidská práva a důstojnost. Těžko lze tolerovat obdivné vzhlížení k této době násilí a bezpráví," odůvodnil Lér podané trestní oznámení. KSČM se podle jeho názoru trvale hlásí k období komunistické totality, které bylo jedním z nejhorších období našich dějin. "KSČM se hlásí k revolučnímu základu Února 1948 a vysoce oceňuje práci a obětavost generací budovatelů první formy socialismu, které se na prosazení této cesty a následném rozvíjení jejích pozitivních stránek podílely," uvedlo v pátek současné stranické vedení. Vedení strany připustilo, že: "… první formu socialismu doprovázely `nedostatky i tragické deformace`, které myšlenku socialismu `ochudily a poškodily`… ." Komunisté odmítají tvrzení, že by v únoru šlo o mocenský puč. Šlo podle nich o "ústavně provedenou revoluci, které se zúčastnily široké vrstvy občanů". Vražda na tyranu není zločinem Nedávno je tomu, co zemřel jeden z nejslavnějších představitelů třetího odboje, Milan Paumer. Ten, na rozdíl od bratří Mašínů, s kterými utvořil odbojovou skupinu, přišel z emigrace zpět do Čech, aby zde slovem bojoval nejen proti komunismu, ale také proti hlouposti a zaslepené umanutosti některých svých krajanů. Shodou okolností přednášel Milan Paumer na konci loňského roku ve Zlatém klíči, v muzeu, které se po léta nazývalo Muzeem Karla Marxe, v budově, jež sloužila kromě jiného k propagaci i agitaci komunistické moci. Až téměř symbolicky zakončilo jeho svědectví působnost muzea v budově v Lázeňské ulici. V souvislosti s jeho úmrtím se rozvinula v poslední době diskuze o legitimitě protikomunistického, třetího odboje. Dokonce premiér i někteří vládní představitelé hovoří o nutnosti přijmout zákon o protikomunistickém odboji, což by mohlo změnit pohled na komunistickou minulost – kupříkladu tuzemské učebnice dějepisu se o třetím odboji příliš nezmiňují, popřípadě jej označují za "kontroverzní". Problémem také zůstává jistá zamlženost, historici ani přesně neznají přesné počty odbojářů ani souvislosti jejich boje, k tomu není zdokumentován komunistický teror namířený proti třetímu odboji. Donedávna totiž nebyly přístupné archivy a pamětníci se dodnes obávají vyprávět s ohledem na eventuální negativní reakce části veřejnosti. Česká společnost se v chápání protikomunistického odboje značně polarizuje. Na jedné straně to jsou ti, kteří se o působení lidí jako jsou Mašínové a Paumer vyjadřují pejorativně, protože zabili několik lidí ve službách totalitního režimu. Často slova o vraždách rezonují a jsou vyjadřována na politické úrovni ze strany komunistů a sociální demokracie. Na straně druhé se jedná o snahu zrovnoprávnit protikomunistický odboj s protinacistickým a jeho účastníky ocenit nejen pamětní medailí, ale i třeba právem na přijetí do domovů pro válečné veterány či sociálními a zdravotními kompenzacemi. Jsem přesvědčen, že většina současné společnosti se dokáže shodnout na konsensu ohledně svobody, demokracie a lidských práv. Pohledy na minulost ne tak dávnou se zákonitě liší, nikdy nebudou stejné. Je ovšem nutné, aby se naše názory vzájemně doplňovaly a respektovaly. A k tomu přistupuje ještě jedna, snad nejdůležitější okolnost, kterou je vzdělání a s tím související znalost historie. Bez její znalosti přeci nemůže kdekdo vyslovovat soudy nad závažnými historickými událostmi, jakými byl ať už odboj protinacistický, tak protikomunistický. Nacismus a komunismus se ve svých důsledcích příliš neliší. Obě ideologie po sobě zanechaly hromady mrtvých lidí, shodou okolností těch, kteří stáli o svobodu a demokracii. To ostatně dokládá fakt, že většina těch, kteří přežili nacistické lágry a perzekuce, se po válce opět ocitla v žalářích a lágrech. Odboj proti nacismu se v českých zemích projevoval podobně jako ten proti komunismu, i když ve větším měřítku; jedním z důvodů byl i aspekt nacionální – nacismus představoval Německo. Odboj proti komunismu, prezentovaný naopak krajany Čechy a Slováky, tak nutně narážel a stále se konfrontuje s otázkou, co bylo "vhodné" a "nevhodné" ve vztahu k příslušníkům vlastního národa ve službách totalitní moci. Otázka (ne)vhodnosti však není na místě. Komunisté od nacistů přebírali nejen modely koncentračních táborů, ale také výslechové metody i s mučením, jež dokázali se sovětskými soudruhy náležitě zdokonalovat. Jsou známy mnohé případy surového zacházení československých bezpečnostních složek vůči vězňům, většinou představitelům demokratických proudů a příslušníkům intelektuální nekomunistické elity národa, která přežila běsnění nacistů, aby pak skončila v komunistických lágrech. Brutalita věznitelů často překračovala i lágrové zkušenosti z doby války. Ve světle těchto skutečností se ozbrojený odpor vůči totalitní zvůli jeví více než legitimní. Proto je na místě, aby byl výše zmiňovaný zákon přijat. Má smysl, aby se na lidi, jako byl Milan Paumer a další, nezapomnělo, naopak, aby se na ně vzpomínalo s úctou jako na bojovníky za svobodu. Přeci se nemůžeme distancovat od nedávné minulosti, dělat za ní "tlusté čáry" a tvrdit, že boj proti totalitě se zbraní v ruce je pouhým "vražděním". Češi a Slováci prošli během dvacátého století mnohými osudovými peripetiemi a ne vždy se ctí. Proto se nebraňme hrdinství těch několika odvážných, kteří za ideály demokracie a svobody neváhali dát v sázku vlastní život. Pokud parlament a senát přijme zmiňovaný zákon, bude to znamenat nejen uznání legitimity třetího odboje, ale především signál, že si bojovníků za svobodu vážíme a bereme si je za vzor, stejně jako bojovníky proti fašismu. Vždyť slovy J. J. Rousseaua "vražda na tyranu není zločinem". Od Administrátor v 2010-12-10 00:02 | Převzato z médií
|
Procházet archivHledatKdo je onlineMomentálně je online 0 uživatelů a 24 hosté.
Přihlášení |