Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

„Každý jen slibuje, pak hrabe pod sebe a kašle na všechny“. Je to tak!

Přesto Vám každý bude tvrdit do očí, že právě on je jiný. Přečtěte si prosím můj osobní příběh. Příliš Vás nezdrží a vrátí-li někomu naději, že přece jen lze odolat penězům a moci, bude to něco, co stálo za to.

Po listopadu 89 jsem měl jako chartista a politický vězeň totality dveře možností dokořán. Dostal jsem medaili J.A. Komenského, stal se čestným občanem města a mohl se rozhlížet po teplém místečku. Stačilo se jen tvářit, že už je všechno v pořádku, do ničeho moc nešťourat a budovat si tiše kariéru. Ale ono tu zdaleka v pořádku všechno nebylo. Gauneři zůstali ve státní správě, úspěšně privatizovali, demokracie nám pomalu hořkla a měnila se v blbou náladu.

Bývalí političtí vězni mě jako nejmladšího člena konfederace spolu s Klubem angažovaných nestraníků doporučili do tajné služby (BIS). Vybral jsem si práci na úseku levicového extremismu a terorismu. Tam jsem měl staronové mocipány jako na dlani. Mnozí si mysleli, že na ně není metr. Na jejich politické postavení či stranickou  příslušnost jsem nikdy nebral ohledy a tak se vedle starých komunistických kádrů ocitl v mých služebních hlášeních svého času i ministr spravedlnosti Jiří Novák. Důkazy, které jsem nashromáždil o jeho podivné činnosti jej srazily z tohoto vysokého postu. Bylo kolem toho rušno, ale ještě to šlo.

Prudká změna nastala v roce 1998. S příchodem ČSSD k moci jsme najednou dostávali rozkazy typu - sežeňte nějaké kompromitující materiály na kadeřnici z Hranic na Moravě, odmítá prodat pod cenou městu svou zahradu, nebo běžte skoupit všechny knihy o spolupráci Jana Kavana s StB a podobně. Darebáci měli pré a bezpečnost naší země šla stranou. Tak na tohle jsme revoluci nedělali!

Odmítal jsem plnit podobné rozkazy a upozorňoval ve svých hlášeních ještě více na zoufalou situaci. Než jsem se ale nadál, byl jsem v BIS úplně sám. Tedy ne tak docela. Zmizel ředitel Stanislav Devátý, nahrazen byl i můj přímý nadřízený Ing. Petr Částečka a s nimi i spousta neúplatných lidí. Ostatní se novému režimu přizpůsobili. Bylo jen otázkou času, kdy a kam půjdu i já.

V únoru 2001 jsem šel k lékaři. Domů jsem se ale vrátil až za rok. Na ulici mě přepadla speciální zásahová jednotka a byl jsem zas jak za sterých časů na Pankráci, ve sklepě, v cele číslo deset. Dál už můj příběh znáte z médií a myslím, že za pět let trvání soudů tu bylo „přehučínováno“.

Dnes jsem na základě nezvratných důkazů očištěn všemi stupni soudů - od Okresního až po ten Ústavní, zbaven všech smyšlených obvinění, těch posledních stejně jako předchozích. Jakékoli snahy o zvrácení tohoto výsledku ze strany aktérů zinscenovaného procesu jsou zbytečné. A mé odhodlání nic nedarovat „nedotknutelným“ pánům nad našimi osudy je snad ještě větší než před dvaceti lety.

Pravda, mohl jsem po celou tu dobu, dnes jako podplukovník, sedět za neuvěřitelný plat v budově BIS, nebo i za větší třeba na Ministerstvu jako můj kolega Bublan. Nemám na to ale žaludek a raději se vrátím do své cely na Pankrác, než bych se po všem, co už jsem v životě podstoupil, stal jedním z „nich“.