Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Ve čtvrtek vzpomeneme v Poděbradech nedožitých osmdesátin
Milana Paumera,
skvělého chlapa,
který se narodil 7.4.1931 a zemřel 22.7.2010.
A mezitím žil tak, že na něj nikdy nezapomeneme.

Fotografie z tohoto vzpomínkového setkání je možno shlédnout na stránce Martina Vadase na FaceBook ZDE.

Mlhavá vzpomínka na Milana

Ve čtvrtek, 7. dubna 2011, by se můj vzácný přítel, Milan Paumer, dožil osmdesáti let. Do loňského srpna jsem naprosto nepochyboval, že tyto kulatiny oslavíme spolu. A kupodivu ani jeho odchod za popravenými kamarády, nám tento záměr nepřekazil. Při pohledu do jeho kamarádských očí (viz video věnované Milanově výročí) cítím jeho přítomnost naprosto fyzicky. Jen jsem je při našich četných setkáních neviděl nikdy tak rozmlženě...

Ziggy Horváth 5.4.2011

Dnes, 7. dubna, si s úctou připomínáme nedožité osmdesáté narozeniny hrdiny III. – protikomunistického – odboje Milana Paumera. Sedm mladých lidí se nechtělo sehnout pod komunistickou zvůlí a páchanými zločiny v poúnorovém Československu a spojilo se pod vedením bratří Mašínů v odbojové skupině – Milan Paumer byl jedním z nich. Sám v krátkém a skromném životopisu říká:
"… Válka se chýlila ke konci a fronta se hroutila. Rusové bojovali o Berlín, Američané se museli podle dohody zastavit a čekat na ně. Po pěti dnech Rusové přijeli. Od té doby se nastolil nový kočí s rudým bičem. Komunisté ihned nastolili nový řád. Změny vyvrcholily v únoru 1948. V té chvíli jsme si uvědomili, že v této zemi nemáme žádnou budoucnost. Na podnět bratří Mašínů jsme se rozhodli, že tomuto režimu budeme klást odpor..."

Nejviditelněji a jednoznačně ocenili hrdinství členů skupiny bratří Mašínů nejvyšší představitelé České republiky premiér Petr Nečas, předseda Senátu Přemysl Sobotka a předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová účastí na pohřbu Milana Paumera 4. srpna 2010. Ve smutečních projevech vysoce vyzdvihli hrdinství bojovníků proti zločineckému komunistickému režimu a uznali legitimitu ozbrojeného odporu proti němu. Milanu Paumerovi se letos 24. února dostalo vysokého ocenění, když mu ministr Alexandr Vondra udělil In memoriam nejvyšší vyznamenání Ministerstva obrany – Zlatou lipovou ratolest.

Veřejnosti tím byl vyslán jasný vzkaz: komunismus je zlo a, zejména dostane-li se k moci, je legitimní proti němu pozdvihnout zbraň. Milan Paumer ve svém boji proti němu pokračoval i po svém návratu domů po roce 1991 tím, že absolvoval stovky přednášek a protestních akcí, na nichž neúnavně poukazoval na nebezpečí komunistické ideologie, která nás stále ohrožuje. Je pro něj tedy symbolickým darem k nedožitým osmdesátinám od jeho spolubojovníků Ctirada a Josefa Mašínových, kteří v těchto dnech připojili své podpisy k Petici za odchod komunistů z justice.

Konzervativní strana si svého váženého člena, statečného člověka a nezapomenutelného přítele Milana Paumera připomíná nejen v tento den. Očekává také, že prezident republiky konečně vyhoví návrhům Senátu a veřejnosti a vyznamená všechny členy odbojové skupiny bratří Mašínů vysokými státními vyznamenáními.

Konzervativní strana
Praha, 7. dubna 2011
(Za správnost vyjádření zodpovídá kancléř Jan Holeček.)

Dne 7. dubna 2011 si s úctou připomínáme nedožité osmdesáté narozeniny Milana Paumera, hrdiny III., protikomunistického odboje, který se proslavil svojí příslušností a činy v odbojové skupině bratří Mašínů. Sedm mladých lidí se nechtělo sehnout před komunistickou zvůlí a páchanými zločiny v poúnorovém Československu a spojilo se pod vedením bratří Mašínů s cílem bojovat proti totalitnímu režimu. Vzorem jim byl otec bratří Mašínů, generál Josef Mašín. Byl příslušníkem čs. legií v Rusku, důstojníkem dělostřelectva prvorepublikové armády a protinacistickým odbojářem, popraveným za svoji odbojovou činnost za stanného práva po atentátu na říšského protektora R. Heydricha 30.6.1942.

Hrdinství Ctirada a Josefa Mašínových a jejich spolubojovníků Vladimíra Hradce, Zbyňka Janaty, Ctibora Nováka, Milana Paumera a Václava Švédy bylo totiž inspirováno tradicí československých legií. Přijali za vlastní prvorepublikovou výchovu k vlastenectví a hrdost na svobodnou Československou republiku jak v rodinách, tak i ve školách. Byli ovlivněni i tradicí II., protinacistického odboje, jehož se někteří z nich jako ještě chlapci zúčastnili, a svým přátelstvím. Nechci se doširoka rozepisovat o jednotlivých epizodách jejich společné anabáze a o jejich osudech; to udělali už povolanější: Jan Novák ve svém dokurománu Zatím dobrý - Mašínovi a největší příběh studené války, oceněném v r. 2005 cenou Magnesia Litera za nejlepší knihu roku. Dcera Josefa Mašína Barbara Masin v knize Odkaz - pravdivý příběh bratří Mašínů, a konečně Ctirad Mašín, Josef Mašín a Milan Paumer v knize Cesta na severozápad z nakladatelství Academia. Stojí za připomenutí práce editorů Petra Blažka a Olgy Bezděkové, historická studie Tomáše Bursíka i právní esej Milana Hulíka. Tuto zatím poslední publikaci Milan Paumer křtil nedlouho před svou smrtí v létě 2010.

Jen tedy krátce:

Začátkem října 1953 pět členů odbojové skupiny odešlo z republiky. Neutíkali, se zločinným režimem bojovali od roku 1951 na domácí půdě. Teprve když zjistili, že komunismus sami neporazí a domácího povstání se nedočkali, rozhodli se odejít do americké okupační zóny v Berlíně, aby se vrátili vycvičeni a vyzbrojeni a pomohli demokratickým mocnostem vyhnat komunisty ze střední Evropy.

Až po incidentu Zbyňka Janaty na silnici v NDR s řidičem zastaveného automobilu se z českých cestovatelů stali psanci. Východoněmecký režim mobilizoval proti nim 20 000 VoPo (lidových policistů) a vojáků Rudé armády. Bratří Mašínové a Milan Paumer se po osmadvacetidenní strastiplné cestě územím tehdejší Německé demokratické republiky nakonec úspěšně probili do americké zóny Berlína, Milan Paumer s těžkým zraněním. Kulka, kterou byl střelen do břicha, je dnes v expozici III. odboje v Armádním muzeu Žižkov. Jejich přátele Zbyňka Janatu a téměř vykrváceného Václava Švédu východoněmecké bezpečnostní orgány zajaly. Když Československá republika slíbila, že se postará o jejich "řádné potrestání", NDR je vydala do Československa.

Komunisté je 2. května 1955 ve Věznici Pankrác popravili společně se strýcem Mašínů Ctiborem Novákem na trhacím prkně.

Ctibor Novák, voják se zkušeností z druhého odboje, byl velmi nápomocen skupině zejména v období Ctiradova věznění v Jáchymově. Další lidé, kteří odbojové skupině byli jakkoli nápomocni nebo se s nimi jen znali, byli odsouzeni k mnohaletým trestům. Matka Mašínů, Zdenka Mašínová, zemřela v komunistickém vězení. Bratrům Mašínům či Milanu Paumerovi nebylo nikdy sděleno ani obvinění, Spojené státy americké je opakovaně odmítly vydat, protože jejich činnost chápaly a chápou jako politickou. Komunistická rozvědka se v dalších letech pokoušela organizovat únos Josefa Mašína ze Spolkové republiky Německo. Když ani touto cestou se komunistům nepodařilo dostat Mašíny do své moci, pokusili se je alespoň pomluvit. Investovali do propagandistických publikací pseudonymu Františka Vrbeckého, do seriálu 30 případů majora Zemana a dalších. Podařilo se jim vložit komunistické desinformace do hlav mnoha spoluobčanů.

Bratří Mašínové a Milan Paumer se však nedočkali toho, proč utíkali na Západ: moci se se západními armádami podílet na osvobození Československa z komunistické nadvlády. Netušili, že Západ v té době nebyl ochoten se jakkoli účinně angažovat ve prospěch osvobození sovětských satelitů, natož vojensky. Vstoupili sice do americké armády, prošli parašutistickým výcvikem ve Special Forces. Milan Paumer působil i v Koreji, Mašínové v Evropě. Když viděli, že jejich touha po svobodném, demokratickém Československu je neuskutečnitelná, po uplynutí armádního závazku odešli do civilu a usadili se v USA. To nic nemění na tom, že stejně jako generál Mašín byl nejstatečnějším odbojářem proti nacistické okupaci, oni byli z nejstatečnějších odbojářů proti komunizmu.

Milan Paumer po sametové revoluci několikrát navštívil starou vlast. Viděl sice zemi (a lidi), poznamenané čtyřiceti lety komunistického "vládnutí", ale byl okouzlen nadšením, které lidé v prvních porevolučních letech projevovali. Rozhodl se tehdy pro návrat, tak jako mnoho dalších exulantů, kteří nemohli vymazat vzpomínky a lásku k domovu.

Téměř patnáct let, které zde po svém návratu prožil, věnoval opět boji s komunizmem a postkomunizmem, tentokrát ne se zbraní v ruce, ale se zbraní stejně účinnou, slovem: v desítkách a stovkách přednášek na školách a dalších akcích, které byly zaměřeny proti komunizmu. Ať již to byla shromáždění na podporu americké radarové základny, pietní akce k uctění památky obětí 11. září nebo demonstrace na Letenské pláni proti komunistickým oslavám 1. máje, tady všude burcoval veřejnost proti pozůstatkům komunizmu, jichž jsme se díky nepotrestání komunistických zločinců a nevyrovnáním se s totalitní minulostí nezbavili dosud. Dokázal zaujmout zejména mladou generaci, která se o komunizmu ve školách nedozvídá takřka nic. Za jeho postoje se mu dostalo od levice, a zejména od levicové chátry, mnoha nenávistných anonymů, vyhrožujících mu i fyzickou likvidací. Nikdy se před výhrůžkami nesklonil, naopak jej utvrzovaly v přesvědčení, že se komunisté nikdy nezbaví své zločinecké podstaty.

Veřejnost je v hodnocení činů skupiny bratří Mašínů stále rozpolcena, zřejmě i proto, že dva prezidenti České republiky, kteří měli nebo mají nezpochybnitelně velký vliv na veřejné mínění, nikdy nenašli odvahu uznat oprávněnost ozbrojeného boje proti komunistickému režimu. Nepřipustili vyrovnání se s komunistickou minulostí. Naštěstí nejviditelněji a jednoznačně ocenili hrdinství členů skupiny bratří Mašínů jiní vysocí představitelé České republiky, premiér Mirek Topolánek a opakovaně i Senát Parlamentu České republiky.

Po smrti Milana Paumera premiér Petr Nečas, předseda Senátu Přemysl Sobotka a předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová, ministři Alexandr Vondra, Karel Schwarzenberg i Radek John osobní účastí na pohřbu Milana Paumera 4. srpna 2010 v Poděbradech. Ve smutečních projevech někteří z nich vysoce vyzdvihli hrdinství bojovníků proti komunistickému režimu a uznali legitimnost a legálnost ozbrojeného odporu proti němu. Milanu Paumerovi se letos 24. února dostalo vysokého ocenění, když mu ministr Alexandr Vondra udělil In memoriam nejvyšší vyznamenání Ministerstva obrany – Zlatou lipovou ratolest. Těmito činy byl veřejnosti vyslán jasný vzkaz: Komunismus je smrtelné zlo a je legitimní a legální proti němu pozdvihnout zbraň. Vyznamenáním a satisfakcí pro Milana bylo i to, že sestra bratří Mašínů, paní Zdeňka Mašínová, jej považovala a považuje za svého dalšího bratra. A symbolickým darem k nedožitým osmdesátinám od jeho spolubojovníků Ctirada a Josefa Mašínových je, že v těchto dnech připojili své podpisy k Petici za odchod komunistů z justice.

Doufejme, že se všichni členové skupiny bratří Mašínů konečně dočkají, že jim prezident republiky u příležitosti státního svátku 28. října udělí nejvyšší státní vyznamenání. Protože na hrdiny se nezapomíná. Na Milana Paumera, rytíře bez bázně a hany, nezapomene nikdo, kdo měl to štěstí se s ním setkat a tu čest, být jeho přítelem.

Martin Rejman, člen Generální rady Konzervativní strany, 7.4.2011