Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Dne 7.února 2012 v 8.00 hod. se u Okr. soudu v Přerově v jednací místnosti č. 112, I.patro uskuteční veřejné zasedání ve věci žádosti o rehabilitaci za protikomunistický odboj u Ladislava Brázdy, který v prosinci r. 1983 z iniciativy Vladimíra Hučína provedl útok za pomocí výbušniny na obydlí spolupracovníka StB a KGB (odbor Olomouc) Antonína Mikeše s cílem zastavit jeho činnost, což se podařilo.

Ladislav Brázda, který nevydržel kruté výslechy, byl po provedeném útoku zatčen orgány StB, vazebně vyšetřován a následně odsouzen k nepodmíněnému trestu. Součástí jeho odsouzení bylo i nedovolené ozbrojování a zmocnění se ostřelovací pušky.

Ladislav Brázda se rozhodl požádat o rehabilitaci až po tom, když byl uznán Zákon o III.odboji. Svoji opožděnou žádost o rehabilitaci zdůvodňuje i tím, že nechtěl prožívat mnoho let trvající soudní jednání, které musel podstoupit Vladimír Hučín u soudů řízených komunistickými soudci, kteří se přímo podíleli na jeho odsouzení v r. 1984.

Ladislav Brázda si uvědomuje, že bude mít proti sobě náměstka Okr. státního zastupitelství Mgr. Radima Obsta, který je úzce napojen na někdejšího okr. náčelníka StB Zdeňka Blahetu. Tento Blaheta osobně schvaloval infiltraci agenta StB A.Mikeše do mého prostředí. Celý agentůrní svazek (Eliáš) nese podpisy pplk.Zdeňka Blahety, který byl tak blízkým přítelem okr. státního zástupce Obsta, že mu při svatebním obřadu dělal svědka a vyřizoval veškeré výjezdy do kapitalistických států v dobách nejtěžší normalizace.

Vladimír Hučín, Přerov 5.1.2012

Ilustrační foto použité v knížkách Není to o mně, ale o nás i Hrdinům se neděkuje: Dnešní podoba domu Antonína Mikeše - dvojitého agenta StB a KGB Eliáše; vrata byla v roce 1983 vyhozena výbuchem za účelem Eliášovy dekonspirace.

---

Připomeňme si: Mě nezlomí!

Čeští filmaři si nemusí vymýšlet scénář na thriller.Stačí si přečíst příběh jednoho nepohodlného agenta BIS.

Vězeňská eskorta přivádí Vladimíra Hučína oblečeného do fialových tepláků a posadí ho za plexisklovou stěnu. Přes sklo na sebe musíme křičet. Máme zákaz používat telefony,kterými se návštěvy obvykle dorozumívají, nesmíme fotografovat, rozhovor nahrávat,ani se ptát na kauzu,v níž je Hučín souzen. Stejným tabu je jeho práce v tajné službě. Bývalý kapitán BIS je bledý a podle svých známých po dvanácti měsících ve vazbě zestárl o několik let. Tváří se ale optimisticky. Mluví rychle až překotně, jako by měl strach, že všechny důležité věci o své svaté válce proti "komunistické hydře" nestačí během hodiny vymezené na návštěvu vypovědět. Když se zakázaných témat občas přece jen dotkneme, přítomný právník, vyslaný soudem coby dozor, varuje: "Budu muset rozhovor okamžitě ukončit!" Po hodině strážci suspendovaného zpravodajce odvádějí zpět do cely. Hučín volá: "Nevěřte jim, že mě zlomili. Já neprohrávám!"

Jednoho březnového odpoledne roku 2001 zastavila před přerovským domem, kde bydlel Vladimír Hučín se svou matkou, manželkou a dcerou, kolona policejních aut. Tři desítky policistů se pustily do důkladné domovní prohlídky. Během ní například krumpáčem rozbili podlahu v bytě čtyřiasedmdesátileté Anny Hučínové. Pátrači se zastavili až ráno v půl osmé, kdy si odváželi dvě malorážky, tlumič, náboje a balík písemností. Hučínova matka se snachou a vnučkou si však příliš neodpočinuly. Komando bylo za několik hodin zase zpátky a vyžádalo si od staré paní Hučínové klíče od židovského hřbitova, který leží naproti domu. To už akci asistovaly kamery televizních štábu. Za chvíli ze hřbitova vyjelo auto s pyrotechniky, kteří křičeli: "Po zor! Vezeme výbušniny!" Kauza Hučín byla na světě.

Vím o vás všechno

Vladimíra Hučína, který byl několik hodin před domovní prohlídkou zatčen, policie obvinila a státní zástupkyně později obžalovala ze sedmi trestných činů. Jedním z nich je "nedovolené ozbrojování". V domě Hučínových policie našla zmíněné zbraně a na hřbitově pak elektrickou rozbušku a amatérský dělobuch. Dalších 64 předmětů, které policie původně označila jako "výbušniny", posoudili kriminalističtí experti později jako neškodné věci nebo zábavnou pyrotechniku. Severomoravští policisté, soudě podle jejich předchozích prohlášení v tisku, doufali, že Hučínovi prokážou úcast na několika výbuších, které se v 90. letech odehrály v Přerově. Tato mediální bomba však nakonec nevybuchla. Podle odborného posudku nemá ani nalezená rozbuška nic společného s přerovskými výbuchy. Obžaloba však přesto tvrdí, že Hučín navedl agenta BIS, aby uskutečnil výbuch před jeho domem v Přerově, a získal tak argumenty pro boj proti levicovému extremismu a posílil své pozice v tajné službě. K žádnému výbuchu však nedošlo. Agent prý Hučína nakonec neposlechl. Obžaloba Hučína také viní z toho, že doma shromažďoval materiály tajné služby a data o různých lidech. Degradovaný kapitán BIS má na kontě také obvinění z šírení poplašné zprávy (nechával prý psát články v levicovém tisku proti sobě a BIS, čímž měl mezi lidmi vyvolat pocit nebezpečí levicového extremismu), neuposlechnutí rozkazu (nepředal seznam svých informátorů) a podvodu s nemocenskými dávkami (lékař mu včas neukončil neschopenku). Hučín, známý tím, že léta veřejně upozorňoval na bývalé komunisty ve vedení policie a v justici, si pobyl rok ve vazbě a letos v půlce února stanul před soudem. Proces byl hned první den odročen na neurčito. Hučín si opět nenechal ujít příležitost a prohlásil, že má schované kompromitující materiály na lidi vysoko ve státní správě, kteří se tam dostali především za vlády sociální demokracie. "Oni vědí, že na svých dobře placených místech budou sedět, dokud já zůstanu ve vazbě."

"Byl nejlepší"

Několik policistů a Hučínových kolegů z BIS při vyšetřování uvedlo do protokolu, že svérázného důstojníka ovládala nezřízená touha být hrdinou, kvůli níž byl schopen i lhát. "Jde o fanatika s narcistickým sklony, je militantně zaměřený, dobrý manipulátor," prohlásil u výslechu například důstojník BIS označovaný v protokolu jako M. Vávra. Tomuto hodnocení však neodpovídají výsledky psychologického a psychiatrického vyšetření, kterému se Hučín musel ve vězení podrobit. "Výše zmíněné osobnostní rysy by spadaly pod histriónskou poruchu osobnosti, která u obviněného nebyla zjištěna. Obviněného lze hodnotit jako jedince aktivního, houževnatého, sebevědomého, trvajícího na svých postojích a názorech, ambiciózního," píše ve svém posudku psycholožka Naděje Kubíčková a pokračuje: "Nebyly zjištěny patologické sklony k záměrnému, úcelovému zkreslování a blokování informací v jeho prospěch." Podobně dopadly i Hučínovy testy z minulých let a mluví tak i lidé, kteří Hučína znají delší dobu. "Četl jsem, že mu chtějí přisoudit, že je blázen, a tak ho odstavit do autu, ale on ví moc dobře, co dělá," tvrdí Ladislav Brázda, který byl v 80. letech spolu s Hučínem vězněn za "protistátní" činnost. Podle šéfa olomoucké expozitury BIS Jana Prince, který Hučína propustil ze služby, však přerovský lovec komunistů využíval tajné služby hlavně k řešení vlastních problémů. Dřívější nadřízení zase zdůrazňují, že Hučín patřil k nejlepším zpravodajcům a jeho informace se ukázaly téměř vždy jako pravdivé. "Byl to nejlepší pracovník za několik posledních let. Byl naprosto čestný a přímý. Každému řekl, co si o něm myslí. Pustil se i do šéfu a mnozí nechtěli slyšet, že byli v KSČ a v SSM. Vylezl s tím při každé příležitosti," vzpomíná Petr Částečka, bývalý Hučínův nadřízený, který se Hučína odmítl zbavit. Tvrdí, že proto musel sám z BIS odejít.

Kulturista proti estébákům

Podivuhodný příběh Vladimíra Hučína začal jednoho dne v roce 1971. Tehdy devatenáctiletý mladík, který studoval střední zemědělskou školu, zajímal se o chemii a chtěl se stát veterinářem, zašel do přerovské restaurace zvané Komuna. Hučín, který se od většiny svých vrstevníků z okresního města lišil tím, že nepil, nekouřil a nechodil na zábavy, totiž zapomněl klíče od domu a v blízké hospodě chtěl u sklenice minerálky počkat, než se rodiče vrátí z práce. V Komuně však slavili opilí milicionáři 50. výročí založení KSČ a mladého Hučína s dlouhými vlasy a nápisem Led Zepellin na tričku začali urážet. Slovní přestřelka skončila tím, že soudruzi strčili mladíkovi hlavu do záchodové mísy, zbili ho a Hučína si pak odvezla Veřejná bezpečnost. Brzy poté se poprvé ocitl před soudem a soudce mu vyměřil srážky z platu za "narušení" schůze. "Odsoudil mě soudce Jaroslav Filipský, který dnes dál soudí v Olomouci," říká Hučín. "Tehdy jsem se musel rozhodnout: buď se systému ohnu, nebo se mu postavím," vybavuje si. Hučín, kterého vyhodili ze školy a zaměstnali pouze k pomocným pracem ve strojírnách, doma vyráběl letáky s protisovětskými nápisy a po kraji je rozesílal v malých horkovzdušných balonech. Později začal míchat výbušné směsi a do povětří vyhodil několik komunistických nástěnek a transparentů. Podařilo se mu slzným plynem rozehnat v Přerově manifestaci k výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Doma si zřídil posilovnu a učil se boxovat. Původně neduživý hoch s nemocnými průduškami, kvůli nimž jezdil na léčebné pobyty a dostal modrou knížku, se začal měnit v kulturistu. K snídani pořádal hory tvarohu. "Nebyl jsem příliš fyzicky nadán, ale věděl jsem, že tohle martyrium je nutné," říká Hučín, který v době všeobecného smíření s normalizací soustředil veškerou svou energii na to, jak škodit komunistům. Pro své pyrotechnické akce získal i několik mladých lidí. "Zaujalo mě, že vedl spořádaný život, nehýřil a hleděl si fyzičky. Spojovala nás také záliba ve zbraních," vzpomíná na Hučína o osm let mladší Ladislav Brázda. Když Hučín plánoval přerušit přívod elektrické energie pro rudou hvězdu zářící nad Přerovem, udal ho agent StB Antonín Mikeš, který předtím získal Hučínovu důvěru. Policie u Hučína zabavila zbraně, výbušniny a letáky a obvinila jej z toho, že chtěl během koncertu v Přerově spáchat atentát na Deana Reeda, amerického zpěváka žijícího v NDR, a zaútočit při volbách. To se neprokázalo, ale mladý dělník byl odsouzen za nedovolené ozbrojování a hanobení socialistické soustavy k devíti měsícům vězení. Dostal se ven sice o měsíc dřív, ale kvůli tomu mu soudkyně Emilie Richterová uložila dvouletou podmínku, během níž se Hučín musel pravidelně hlásit na policii. "To byl obvyklý represivní postup komunistické justice," říká bývalý disident, někdejší šéf BIS a Hučínův obhájce Stanislav Devátý. Richterová je stejnou soudkyní, která proti Hučínově vůli nařídila v současném procesu jeho pozorování na uzavřeném psychiatrickém oddělení.

Dočasné vítězství

Po propuštění se Hučín oženil a narodila se mu dcera. Později se dozvěděl, kdo ho udal, a jak sám říká, rozhodl se Mikeše "verbálně dekonspirovat". Výkřiky na ulici typu: Po zor, tohle je agent! však nevyvolaly očekávanou odezvu. Antikomunista tedy přistoupil k "dekonspiraci výbuchem". Před Mikešovým domem v nedaleké vesnici Čechy explodovala menší nálož a StB s agentem, kterého považovala za vyzrazeného, přerušila spolupráci. "Veškeré akce jsme dělali tak, aby nebyl ohrožen lidský život," tvrdí Hučín. Po výbuchu před agentovým domem, v době, kdy připravoval odpálení sochy Klementa Gottwalda na přerovském náměstí, byl politicky angažovaný kulturista znovu zatčen a skončil ve vězení na dva a půl roku. Z věznice ho nepustili ani na pohřeb otce. Po návratu z vězení podepsal Chartu 77. Na konci roku 1989 nechodil cinkat klíči na náměstí, ale sledoval, co podnikají estébáci. Vyzbrojen brokovnicí zabránil několika z nich v pálení tajných svazků. Stal se členem občanských komisí, které rozhodovaly o tom, zda bývalí příslušníci Veřejné bezpečnosti nejsou zkompromitovaní a mohou zůstat u policie. Mimo jiné nedoporučil současného ředitele severomoravské policie Jiřího Pščolku. V roce 1991 byl Hučín na vlastní žádost přijat do tehdejší Federální bezpečnostní a informační služby, kde se věnoval levicovému extremismu. Udělal si maturitu, začíná studovat práva a žádá o rehabilitaci za totalitní rozsudky. Rehabilitační soudy se ale táhnou, státní zástupci se neustále odvolávají. Při jednáních, kterým média věnují značnou pozornost, Hučín neopomínal upozorňovat na problematickou minulost některých soudců. "Chtěl jsem tak postupně zveřejnit všechny informace o těchto lidech," vysvětluje. Dodnes se úplné rehabilitace nedočkal. Na zatím poslední rehabilitační jednání, které se s vyloučením veřejnosti konalo loni už po jeho zatčení v olomoucké věznici, byl přiveden v poutech. Předtím ještě stačil poslat do Štrasburku zprávu o stavu české justice a v Přerově například vyhlásit akci "Po znej třicet pomocníků majora Zemana".

Kdo to odpálil?

V druhé polovině 90. let na několika místech v Přerově explodovala bomba. Výbuchy měly vždy nějakou souvislost s Hučínem, který byl zpočátku členem vyšetřovacího týmu Výbuch. Při jedné explozi například zahynul policista Stanislav Podepřel, který v 70. letech zranil Hučína při zatýkání, jiná nálož explodovala před soudem, kde se řešila Hučínova rehabilitace. Kapitán, kterého policie začala podezírat, byl vyhozen ze služby a několik dní poté zatčen. Hučín považuje výbuchy za zpravodajskou hru proti jeho osobě. Ví prý příliš mnoho. Jako korunní svědek v kauze vystupuje agent BIS s krycím jménem Josef Dvořák. Tvrdí, že Hučín po něm chtěl, aby psal články do novin, například Nového Bruntálska řízeného bývalým agentem StB Ludvíkem Zifčákem. Články měly vyvolat dojem, že levicoví extremisté jsou na vzestupu a zdůvodnit Hučínovy žádosti o přidělení finančních a technických prostředků v boji proti nim. Nejzávažnějším Dvořákovým obviněním však je už zmíněné tvrzení, že na rozkaz Hučína měl nechat v Přerově explodovat bombu. Podle Hučínových poznámek ke spisu, který má ke kauze jeho obhájce Devátý, je současný agent BIS Dvořák absolventem Krajské politické školy v Ostravě a bývalým spolupracovníkem StB. Lovec komunistů Hučín tak dnes sedí za mřížemi a zachází se s ním jako s těžkým zločincem. Jeho matka k tomu říká: "Někdy se v noci probudím a říkám si: Vladimíre, proč jsi jim nedal pokoj?!"

Vladimír Ševela, Lidové noviny 1.3.2002

---

Připomeňme si: Vladimír Hučín: Šel jsem po nich tvrdě a nečekal slitování