Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Vladimíru Hučínovi Cenu předal Ondřej Vetchý.

[•FOTOGALERIE•] Nadační fond angažovaných nestraníků ve spolupráci s Národní knihovnou ČR ocenil sedm významných osobností veřejného života cenou Torzo naděje. Letos ceny Torzo naděje obdrželi (abecedně):

Jaroslav Bezděk
Stanislav Devátý
Vladimír Hučín
Marta Kubišová
Hana Marvanová
Meda Mládková
Jiří Wonka

Slavnostní shromáždění se konalo 24. února 2012 v Zrcadlové kapli Klementina v Praze.

Cena "Torzo naděje" je udělována Nadačním fondem angažovaných nestraníků osobnostem české veřejné scény, které svým životem a prací bojují za pravdu a právo, zasazují se o rozvoj demokracie a občanské společnosti a jsou rovněž příkladem a nadějí naší společnosti pro současnost i budoucnost.

Cenou je soška "Pravda a právo", která je zmenšeninou originálu plastiky Olbrama Zoubka "Mukl – 3. v řadě", jež je součástí Památníku obětem komunismu, umístěného na pražském Újezdě.

před dvěma dny jsem byl účasten, jako jeden z oceněných, slavnostního předání sedmi cen "Torzo nadějě", které bylo v Praze v Klementinu v Zrcadlové kapli. Ocenění uděluje Nadační fond angažovaných nestraníků, při čemž celou "tíhu" akce, jako vždy měl na starosti náš pan Vlášek a komise fondu, za což těmto patří naše poděkování.

Jistě o této akci KANu a fondu bude něco napsáno a to perem kolegů k tomu povolanějším, než jsem já, ale snad nebude na škodu, když se v krátkosti k věci vyjádřím i já, mým pohledem.

Předání cen bylo již druhé v pořadí existence fondu a bylo pojato jako v předvečer 43.výročí hrdinné sebeoběti Jana Zajíce . I tentokát předal fond cenu sedmi účastníkům - jmenovitě : Zpěvačce Martě Kubišové, mecenášce umění Medě Mládkové, advokátce Haně Marvanové, advokátu Stanislavu Devátému, bratrovi Pavla Wonky Jiřímu Wonkovi, disidentu Vladimíru Hučínovi a předsedovi KAN Přerov Jaroslavu Bezděkovi. Ocenění spočívalo v předání diplomu a bronzové zmenšeniny sošky od sochaře Olbrama Zoubka.

Samotný předávací ceremoniál byl proložen uměleckými vstupy významných umělců ve zpěvu a hrou na hudební nástroje. Akci zcela profesionálně moderoval pan Martin Eben s výpomocí našeho pana Vláška. Před každým jednotlivým předáním ceny dotyčnému byli přítomní seznámeni s profilem oceňovaného, čehož se ujali již minule ocenění laureáti.

A nyní něco mého osobního - jak mě znáte, tak "vynikám" absulutním hluchem, takže ta pronášená laudátia na oceňované (a řádně frekvenčně pro mne zkreslená) jsem sice dobře slyšel, ale nic jsem nerozumněl. To mě však nevadilo, abych se zúčastnil zpravidla bouřlivého potlesku. Navíc jsem měl s vedle sedícím panem M. Vadasem domluveno, že až přijdu na řadu s předáním, že mě na to upozorní, aby na mě nečekali, než mě to dojde. Na mou osobu řekl řeč spisovatel a redaktor MF pan Navara. Mluvil dost dlouho a i když nebylo v mých silách si to přeložit do mých sluchových schopností, tak pan Vadas mě potvrdil, "že mluvil o mě pěkně" , za což panu Navarovi tímto děkuji.

Zajisté, že i já jsem poděkoval za obdrženou cenu a odkázal jsem se na náš MK KAN Přerov a jeho členy, kteří mají lví podíl na našem konání a na všem, co jsme proti komunistům udělali.

A neodpustím si poznámku: celý život jsem nikdy žádnou cenu nedostal, jen tu komunistickou, kde to bylo osm měsíců na dva roky. Jsem skutečně pyšný na toto ocenění, které mě utvrzuje, že jsem se zařadil na správnou stranu barikády.

Jaroslav Bezděk, předseda KAN Přerov, 26.2.2012

Ve svém krátkém vstupu bych se rád zmínil o třech pojmech, jsou to: charakter, srovnávání a strach. Všimněte si, jak málo skutečných charakterů se napříč politického spektra vyskytuje. Člověk aby je po vzoru řeckého filozofa za bílého dne se svítilnou hledal. A to nám ještě takové osobnosti z politiky mizí, buď dobrovolně, nebo jsou vytěsňovány. Naopak se naštěstí ozývají občanské iniciativy, vědci, spisovatelé, právníci, stále se najdou odvážní novináři. Vznikají občanská sdružení pro boj s korupcí a dalšími neřády. Vyskytnou se i ti, kdož se zastávají neprávem stíhaných (ano, i v dnešní době!), šikanovaných, okrádaných, všelijak zostuzovaných a "proháněných".

A tak se charaktery do našeho života vracejí. Jen ještě houšť by to chtělo!

A nyní ke srovnávání. Jde o běžnou, docela všední činnost, takže si musíme uvědomit, že nás všechny provází od kolébky ke hrobu. A přece právě ze srovnávání vznikl na velkém myšlenkovém předělu mezi 18. a 19. stoletím nový princip humanitního vědeckého zkoumání – komparatistika. Po celá minulá dvě století se rozvíjela srovnávací jazykověda, srovnávací literární věda, srovnávaly se různé právní systémy i rozmanitá náboženství (srovnávací religionistika).

Co je vlastně ono srovnávání? V encyklopedii se dočteme, že "srovnání spočívá v porovnání několika objektů, jehož cílem je nalézt a zjistit jejich shodné nebo rozdílné znaky. Srovnání tvoří nejdůležitější předpoklad možnosti zobecnění a je nutným článkem při vytváření úsudku metodou analogie." Je to řečeno výstižně, ale dost učeně. V každém případě z řečeného vyplývá, že bychom se při pozorování světa kolem nás měli srovnávání více a hlouběji věnovat. Rozhodně nám pomůže vyznat se v našem životě i v životě společnosti. Od doby, kdy jsem rozum bral, mi srovnávání pomáhalo, a od doby, kdy jsem se šťastnou náhodou postupně seznámil se dvěma oblastmi komparatistiky (lingvistickou a literární), jsem se začal orientovat i v mnohem složitější problematice. Ale zanechme chvály srovnávání a komparatistiky a podívejme se na konkrétní případ ze života.

Před deseti lety, v únoru 2002 navštívil novácký Kotel paní kotelnice Jílkové (pamatujte, že ona je tady pro vás!) tehdejší ministr vnitra a pozdější premiér Stanislav Gross. Na dotaz z publika mimo jiné pravil: "Hučín spáchal řadu trestných činů a ti, kteří se jej zastávají, se budou divit!" A ještě ujistil, že proces bude tentokrát veřejný (pochopitelně opět nebyl). Ale to předbíhám.

V březnu téhož roku byl Hučím propuštěn z téměř roční vazby a čekaly ho ještě čtyři roky martyria, než bylo shledáno (mimo jiné i ústavním soudem), že je ve všech sedmi trestních kauzách nevinen.

Nebudeme v této situaci srovnávat věci nepodstatné (jako že Gross je jméno německé, Hučín jmého české či moravské), ale věci podstatné a jejich následky. Gross tvrdil (ať už úmyslně nebo neúmyslně) nepravdu, klamal, stoupal politicky a pomocí podivných afér značně zbohatl. Hučín se nedočkal otevřeného procesu, nebyl zbaven mlčenlivosti a přestože jej soud postupně očistil ze všech sedmi "hlavních hříchů", zchudl, přišel o rodinu, o zaměstnání, byl dále pomlouván a všelijací grázlíci po něm plivali; není to tak dávno, co si na zcela očištěného Hučína neodpustil uplivnutí ani Václav Klaus, t. č. z božího dopuštění český prezident.

A teď si, vážení posluchači, sami odpovězte na otázku, kdo má charakter a kdo je bezcharakterní.

Hučínův případ je cosi jako lakmusový papírek při posuzování nejen našeho právního prostředí, ale i celkového stavu společnosti. Mluví se běžně o zločinném, mafiánském spolčení určité části policie, prokuratury, soudů, ale právě Hučínův případ ukazuje, že tento "řetězec" vede dál – až do vlády a snad i na Hrad, ale především do kalných vod tajných služeb. Tam bylo a pravděpodobně dosud je pověstné klubko zmijí. Kdo se vzepře, projeví charakter, kdo koná svědomitě svou práci, musí odejít nebo bude odejit. Vladimír Hučín poukazoval na nebezpečí extremismu (měl to v popisu činnosti). Dlouho byl za svou profesionálně odváděnou práci chválen a odměňován, ale jakmile začal upozorňovat na extremismus levicový – i v souvislosti s výbuchy na severní Moravě – musel odejít, protože by se provalila pravda, kterou měl na dosah. A protože se odmítl prospěchářsky přizpůsobit (to by mohl dnes být už třeba generálem), musel být křivě obviněn a pošpiněn. Bylo nutno ho zničit, protože se nehodlal přizpůsobit.

Jak na tomto místě nepřipomenout zlatou zásadu jakéhosi Džugašviliho: "Je člověk – je problém; není člověk – není problém."

Pravda, už nemáme velké politické procesy, trest smrti je zrušen (i když je tu a tam někdo zabit, popraven nebo nenávratně zmizí – bohužel i z řad Hučínových spolupracovníků). Již se nejedná o masovou likvidaci obtížných "živlů", ale jsme svědky psychického a ekonomického týrání nejen jednotlivů, ale v mnoha případech i celých rodin, dnes se pracuje metodou zastrašování, vyvoláváním ustavičného strachu, ničením lidské osobnosti strachem.

Sedm osobností veřejného života převzalo v Zrcadlové kapli pražského Klementina ocenění Nadačního fondu angažovaných nestraníků a Národní knihovny "Torzo naděje". Mezi oceněnými je například zpěvačka Marta Kubišová nebo mecenáška umění Meda Mládková.

Cenu získali také advokáti Hana Marvanová a Stanislav Devátý, předseda přerovského Klubu angažovaných nestraníků Jaroslav Bezděk, disident Vladimír Hučín a Jiří Wonka, bratr disidenta Pavla Wonky, posledního politického vězně komunistického režimu, který zemřel ve vězení.

Všechny tyto osobnosti se podle fondu zasazují o rozvoj demokracie a občanské společnosti a svým životem a prací bojují za pravdu a právo. Odnesli si za to sošku od Olbrama Zoubka s názvem Mukl, která je zmenšeninou jedné z plastik Památníků obětem totality na pražském Újezdu.

Zpěvačka Marta Kubišová, které komunistický režim zakázal dlouhá léta vystupovat, prý dnes už na dobu totality raději nevzpomíná.

"A když jsem přinucená na to vzpomínat, tak mi na mysl vytanou spíše komické momenty. Já to nevidím tragicky. Mně bylo 26, když mi zakázali zpívat, tak to ještě člověk nebere tak do důsledků. Říkala jsem si – tak jsem zpívala 7 let a teď budu dělat něco jiného," vzpomíná Kubišová.

Torzo naděje si odnesla také advokátka Hana Marvanová, která byla za totality uvězněna a dnes se mimo jiné angažuje v boji proti korupci.

"Myslím, že ta dnešní doba je hodně 'rozpočtářská'. Mluví se hlavně o ekonomice, finanční krizi, jak si všichni více vyděláme a méně se mluví o tom, o čem byl zápas za doby jak před rokem 1989 proti totalitě, ale ten zápas se vede vlastně i dnes. I dnes se mohou dít nespravedlnosti a je třeba se proti nim ozvat," míní Marvanová.

"Je to vlastně poprvé, co mi někdo řekl, že si zasloužím nějakou cenu za něco, co jsem v minulosti dělal a možná ještě dělám. Můžu dnes pomáhat a dělat to, co jsem si vždycky přál, ale když jsem se ocitl mezi takovou společností jako je Marta Kubišová, Meda Mládková a další, tak to samozřejmě člověka velice potěší," uvedl advokát Stanislav Devátý, který byl za komunismu opakovaně vězněný.

ČRo 24.2.2012