Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Ústavní soud zastavil minulý týden již probíhající řízení o ústavní žalobě Senátu na prezidenta republiky Václava Klause.

Nový prezident Miloš Zeman demokraticky obohatil výběr kandidátů na nové ústavní soudce konzultacemi s odborníky včetně dosavadních ústavních soudců. Za to ho veřejně chválí i jeho zásadní kritici.

Obě události znovu oživily otázku po političnosti ÚS. Sám jsem často na stránkách Práva Ústavnímu soudu vytýkal jeho právně vadná a přitom zjevně politicky motivovaná rozhodnutí – u federálního to bylo zamítnutí návrhu na úplné zrušení lustračního zákona, u českého za dvacet let jeho existence vedlo politické či mocensko-stranické zaměření ústavních soudců k právnímu pochybení přinejmenším při potvrzení antikomunistického zákona z roku 1992.

Úlitbou módnímu antikomunismu bylo i rozhodnutí jednoho senátu ÚS, že na všechny trestné činy Vladimíra Hučína z doby před rokem 1990 mají obecné soudy pohlížet jako na odpor proti komunismu.

"Nejpolitičtější" (ve prospěch vlády a v neprospěch demokracie) bylo asi zamítnutí návrhu na zrušení zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů (2008) a téhož roku i rozhodnutí ÚS, že zákon o regulačních poplatcích ve zdravotnictví (2007) neodporuje českému ústavnímu pořádku.

Já ovšem ÚS nekárám, že rozhodl politicky ani že rozhodl ve prospěch pravice. Naopak často vyčítám parlamentu, že kdysi přijal nejasná či nedemokratická a asociální zákonná pravidla a nedokázal je změnit. Rozhodujeli ÚS ve prospěch vlády, jedná správně, pokud se drží demokratického výkladu zákona a judikatury.

Porušuje-li ÚS právo, je to vždy špatně. Pravicoví komentáři by ho jistě kárali za porušení zákona proti zájmům vlády.

Pátrám v paměti, ale nenalézám žádný případ politického rozhodnutí ÚS směřujícího proti vládě, kdy se ÚS příliš přiklonil k ochraně sociální solidarity či jen k "měkce" zaručovaným sociálním či kulturním právům, jako je právo na bydlení, práci a sociální i zdravotní péči.

Pochvalovat si rozhodnutí ÚS jako žádoucí snahu neposilovat, ba naopak mírnit "vlny pod politickou flotilou", bez ohledu na právní posouzení rozhodnutí ÚS, je v rozporu s kulturou demokratického právního řádu. Soc. demokracii, jejíž konzervativní část se snaží o domluvu s ODS, se tato chvála může vymstít.

Nakonec sladké tajemství: ÚS vlastně není soudem, i když to slovo má – podle prvorepublikového a německého vzoru – v názvu. Neřídí se zákonem o soudech a soudcích, jeho členové nejsou soudci podle tohoto zákona. Není to ani třetí komora parlamentu, smí jen rušit zákony a rozhodnutí, nesmí je nahrazovat vlastními.

Ústavní soudci vstupují do rozhodování se svými politickými názory a vědí, jaké politické důsledky bude mít jejich právní rozhodnutí.

Politika není jen mocenskostranické zápolení, jak se to v češtině často zužuje, je to přece hlavně občanská účast na veřejném životě. Proto by měl být trochu politikem každý soudce, novinář či úředník. Přednost má ale vždy právo a zákon.

Petr Uhl, Právo 3.4.2013