Kam se poděly přerovské osobnosti Listopadu 1989?

Fotogalerie ZDE.

V listopadu 1989 organizovali mítinky u kina Hvězda a scházeli se v restauraci Michalov. Některé vůdčí osobnosti sametové revoluce v Přerově se do převratu téměř neznaly a spojovalo je jen jediné – touha po svobodě. Jak se změnily jejich životy za uplynulých čtyřiadvacet let? Věří ještě stejným ideálům jako před lety?

Sametovou revoluci dělala v Přerově podobně jako v jiných městech hrstka lidí. Chartisté a zapřísáhlí odpůrci režimu se scházeli ještě před revolucí v domě disidenta Vladimíra Hučína, o něco umírněnější jádro se k nim přidalo krátce po brutálním zákroku proti studentům na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989.

Občanské fórum, které mělo později změnit politickou mapu v zemi, bylo ve městě ustanoveno až 26. listopadu. Do Přerova tedy revoluce dorazila s mírným zpožděním. Jen pro srovnání – týdeník Nové Přerovsko ještě 24. listopadu otiskl následující stanovisko rady Okresního národního výboru k současné politické situaci.

"Jsme přesvědčeni, že Ústřední stranické a státní orgány přistoupí k urychlenému řešení vzniklé situace a nedopustí šíření dalších nepokojů". Tolik reakce komunistů na brutální potlačení pokojné demonstrace studentů.

Petr Dutko: Optimismus nahradil pesimismus

První polistopadový starosta Petr Dutko a jeden z členů tehdejšího Občanského fóra pracoval před Listopadem jako podnikový právník v Okresním podniku služeb. "Byl jsem ženatý, bezdětný, věnoval jsem se prázdninám s Brontosaurem na Helfštýně, závodně tenisu, turistice, lyžování a fotbalu," vrací se s trochou nadsázky do minulosti Petr Dutko. Po revoluci vstoupil do Občanského fóra a začal se angažovat v politice. Dvě volební období byl starostou města a zažil nejen porevoluční euforii, ale také ničivé povodně v roce 1997. V roce 1999 se ale vrátil ke své původní profesi a nyní pracuje jako advokát.

"Za uplynulých čtyřiadvacet let jsem zvýšil svou tělesnou váhu o dvacet kilo, ubyly mi vlasy, přibyly tělesné neduhy, optimistický pohled na novou politiku se změnil na pesimistický, záliby ale zůstaly stejné," hodnotí svou proměnu s lehkou ironií Dutko.

Od disidenta k továrníkovi

Pestrý život, plný nečekaných zvratů, připravil 17. listopad 1989 disidentu Vladimíru Hučínovi. Krátce před revolucí pracoval jako pomocný dělník ve slévárně a údržbář v podniku Juta.

"Státní bezpečnost mě pokaždé, když byl nějaký významný svátek, preventivně zadržela – takže jsem i sedmnáctý listopad strávil v cele," vzpomíná. Po revoluci se stal předsedou Občanské komise, která měla odstranit z funkcí zkompromitované příslušníky SNB a StB. Pak už dostaly události rychlý spád – v devadesátých letech pracoval jako důstojník Bezpečnostní informační služby, odkud byl za vlády ČSSD v roce 2001 vyhozen a skončil opět, tak jako kdysi za komunistů, ve vazbě – za spáchání údajných sedmi trestných činů. Po vleklém soudním procesu byl v roce 2006 osvobozen. Pak už jeho příběh začíná připomínat spíše americký film.

Krátce před smrtí mu odkázal svůj podíl v přerovské firmě Kazeto majitel továrny Karel Zejda, a tak mu začaly jiné starosti. V poslední době se věnuje i filmu – je jedním z hlavních hrdinů dokumentu slovenského dokumentaristy Petera Kerekéše Sametoví teroristé. Film letos dokonce zabodoval na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. A kam se od roku 1989 "posunul"? "Asi úplně na začátek, kdy jsem upozorňoval na krajně levicové tendence a ztrátu paměti národa. Tento můj názor byl dokonce podstatou jednoho mého trestného činu – šíření poplašné zprávy. Mohl bych mít možná zlomyslnou radost z toho, že došlo na má slova, ale nemám," podotýká Vladimír Hučín.

Jaroslav Wykrent: Neměnil bych

Do víru listopadových událostí se v roce 1989 zapojil i hudebník a skladatel Jaroslav Wykrent. Uznávaná osobnost české hudební scény, která složila nezapomenutelné písničky pro zpěvačku Marii Rottrovou.

"V roce 1989 jsem žil v Přerově, profesně jsem byl na volné noze, dělal rozhlasové pořady a už byl trochu unavený z muziky," vzpomíná na tuto dobu Jaroslav Wykrent.

Jaký kus cesty urazil od listopadu 1989? "Získal jsem mrtvici a novou kapelu," směje se dnes hudebník. Ten si prý sice porevoluční vývoj představoval trochu jinak, ale podle svých slov vůbec ničeho nelituje.

"Jsem rád, že jsem se té změny dožil a byl u toho, když se to v Přerově mlelo naplno. S odstupem času vím, že jsme určité věci mohli dělat jinak. Tehdy jsme na to ale nebyli připraveni. Přesto všechno, co se dnes děje, bych ale neměnil," dodává skladatel, který po prodělaných mozkových příhodách opět koncertuje a dokonce má i novou kapelu, se kterou vyprodává sály v celé republice.

Někteří se dnešních dní nedožili

Osobností, které stály v Přerově u zrodu sametové revoluce, bylo mnohem více. Patřili k nim například Tomáš Hradílek, ale také Jiří Žamboch, Josef Plšek, Roman Haken, Jitka Krčková nebo Alena Šišková. Někteří z těch, kteří kdysi bojovali za svobodu a demokracii, už ale nejsou mezi námi – chartistka Květoslava Hauková, která během sametové revoluce podávala zprávy o dění v Přerově do Českého rozhlasu, František Adamík nebo novinář Stanislav Miloš.

"Byl to "můj" první šéfredaktor, když jsem začala po gymnáziu pracovat v Přerovském obzoru. Otázka listopadových i polistopadových událostí pro něj byla stále žhavým tématem. Často hovořil o bezpráví, jež komunisté páchali lidem, kteří si v době totality dovolili svobodně vyjádřit svůj názor. A i ve "svých" novinách dával dost prostoru článkům, které měly uvést na pravou míru věci, které se už tehdy začaly pomalu zametat pod koberec a byla tendence zapomínat na minulost a křivdy zlořádného režimu," vzpomíná na něj Marie Gogelová, někdejší redaktorka týdeníku Přerovský obzor, kde byl Stanislav Miloš šéfredaktorem.

Petra Poláková-Uvírová, Přerovský Deník 15.11.2013



17. 11. 1989 – 17. 11. 2013

Prohlášení Konzervativní strany k 24. výročí "sametové revoluce"

Před 24 lety jsme se začali zbavovat toho, co více než čtyřicet let komunistického režimu dusilo naše osudy, ničilo hospodářství, přírodu, památky, kulturu, vedlo nás k zaostalosti. S nadšením jsme svrhli totalitní režim a nadechli se svobody. Zbavili jsme se ruských okupantů, Varšavské smlouvy i RVHP a stali jsme se součástí demokratického světa a jeho struktur, NATO a Evropské unie.

Konzervativní strana je bohužel nucena konstatovat, že:

1) Komunisté byli na změnu režimu připraveni. Udělali vše, aby se "sametová revoluce" nedotkla principů, z nichž vychází jejich ideologie. Zvláště šlo o zajištění beztrestnosti zločinů z dob jejich neomezené vlády a následně těch, které jim v nových podmínkách umožňovaly získat ekonomickou a znovu i politickou moc.

2) Vůdcové "sametové revoluce", ať z naivity, zbabělosti či z osobního prospěchu, jim to umožnili.

3) Dědictvím totalitního režimu byl a dosud je zejména duchovní a morální rozvrat.

Naše země sice má všechny formální atributy demokratického státu, avšak postkomunismus a mafiánské prostředí - deficit vlády zákona - blokují realizaci demokratického obsahu.

Po 24 letech sice nelze říci, že za to může jen komunistický režim, ale nedávné předčasné parlamentní volby znovu ukázaly, že ačkoli se občané mohou svým hlasem svobodně vyjádřit, v jejich myšlení stále převládá představa, že jejich blaho musí zajistit stát nebo nějaký politický spasitel, který se do čela státu postaví. Kritizovat, pasivně přihlížet a domnívat se, že se "někdo" o ně postará, je naučil právě komunistický režim. Je to pohodlné a zdánlivě bezpečné, a levicové strany je v tom rády udržují. Bohužel stále více občanů zastává názor, že tím, kdo se má postarat, mohou být opět i komunisté.

24 let po Listopadu 1989 před námi stojí vážné úkoly:

1) Vyrovnat se s komunistickou minulostí, ale i s postkomunistickou přítomností; rozpoznat, co se kolem nás skutečně odehrává. Dosud jsme ani jedno z toho nedokázali.

2) Následovat musí zvážení individuální odpovědnosti za dosavadní vývoj a převzetí odpovědnosti za společnost a stát.

Konzervativní strana zve ke spolupráci na těchto úkolech všechny občany, kteří nejsou lhostejní ke svému osudu.

Za Konzervativní stranu
Josef Bílek, předseda

0